Banes Motor České Budějovice
12.04.2014, Matěj Mayer

Krcho a Kutiš: Při play-off vyvěšovali naše portréty

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Vyrůstali v Českých Budějovicích a kromě hokeje je spojuje i velké přátelství. Josef Krcho a Michael Kutiš prošli všemi mládežnickými kategoriemi HC České Budějovice, než se jejich cesty před minulou sezonou rozdělily. Krcho se rozhodl zkusit štěstí v rakouském Linci a o rok později navnadil na zahraniční angažmá i kamaráda Kutiše. V zajímavém rozhovoru přibližují okolnosti svého odchodu a překvapují svým povídáním o kvalitě rakouské soutěže. „Myslíme, že o tom, jak kvalitní je tam zázemí a jak jsou oproti nám vepředu, se moc neví,“ shodují se.

Medailonky

Josef Krcho (*16.12. 1994)
Devatenáctiletý křídelní útočník začínal s hokejem v Českém Krumlově. Už ve třetí třídě však nastoupil na ZŠ Grünwaldova a začal hrát za neslavnější jihočeský klub. V Českých Budějovicích prošel všemi mládežnickými kategoriemi a pravidelně nastupoval až do sezony 2011 – 2012. Výjimkou byla předcházející sezona, kterou strávil ve starším dorostu Písku. V sezoně 2012 – 2013 stihl odehrát za juniorku pouze dva zápasy, po kterých se v klubu rozhodl skončit a od té doby nastupuje za rakouský Linec. V obou sezonách byl třetím nejproduktivnějším hráčem svého týmu v tamní nejvyšší juniorské lize Erste Bank Young Stars League.


Michael Kutiš (*25.5. 1995)
Mladý obránce je ryzím odchovancem Českých Budějovice. Už od mládí patřil mezi talentované obránce a často nastupoval o kategorii výš. V sezoně 2011 – 2012 si jako teprve šestnáctiletý připsal start za extraligovou juniorku. Následující sezona byla v dresu Českých Budějovic jeho poslední a celou ji strávil v týmu staršího dorostu. Před ročníkem 2013 – 2014 se rozhodl v klubu dále nepokračovat a poprvé ve své kariéře zvolil angažmá v zahraničí.



Rozhovor

Jste odchovanci Českých Budějovic, proč jste se rozhodli opustit mateřský klub a jaké byly okolnosti vašeho odchodu?
J: U mě to začalo v době, kdy jsem přecházel z dorostu do juniorů. V té době jsem měl různé možnosti jít pryč a uvažoval jsem o nich, protože tady v Budějovicích byly pořád různé převraty a nejistota. Pak mě ale přesvědčil k setrvání tehdejší manažer, pan Krátoška, který sliboval hodně prostoru na ledě. Když začala sezona, bylo všechno jinak. Trénoval nás pan Kupka, který preferoval starší hráče a s námi mladými se skoro nebavil. Byl jsem z toho znechucen a tak jsem se zkrátka sbalil.
M: Začalo to tím, když mi uprostřed minulé sezony sliboval pan Krátoška, že budu hrát od ledna v juniorce. V juniorech jsem ale nakonec neodehrál jediný zápas, byl jsem stále ve starším dorostu a s juniorkou jsem byl jen na jednom tréninku. Po sezoně jsem věkově přešel do kategorie juniorů, kam přišel opět nový trenér. Myslím si, že se nechoval ke všem stejně a od začátku měl jasné oblíbence. Tak jsem zjišťoval možnosti a nakonec jsem se přes Pepu Krcha dostal na zkoušku do Lince. V Budějovicích jsem měl ale podepsanou smlouvu a tak jsem to musel řešit s panem Krátoškou, který chtěl, abych se vykoupil částkou půl milionu. Situace se ale ještě zkomplikovala, protože se ukázalo, že moje smlouva s Budějovicemi byla neplatná z důvodu toho, že moji rodiče jsou rozvedení a podepsala ji jen matka. Čekal jsem, co bude dál a mezitím jsem trénoval v Linci. Nakonec jsem byl zahnán do kouta, protože jsem nemohl hrát a musel jsem podepsat smlouvu s dvouročním hostováním za sto tisíc.


Jak jste se dostali zrovna do rakouského Lince?
J: Já jsem tam jel na zkoušku, byl jsem na třech trénincích a hned mě poslali do zápasu. Postavili mě do druhé lajny, abych měl možnost se ukázat, a já dal gól. Díky tomu jsem se chytl, udělal si tam nějaké jméno a celkem stabilně jsem dva roky hrál první lajnu.
M: Pepa kontaktoval Linec a díky němu jsem se dostal na jejich kemp, kde bylo hodně hráčů. Nakonec si mě vybrali.

„Týmový servis mají v Rakousku na úplně jiné úrovni“

Porovnejte zázemí, které má juniorské mužstvo v Českých Budějovicích a v Linci?
J: Tady v Českých Budějovicích jsme až do dorostu nedostávali vůbec nic. V mladším dorostu každý dostal starší helmu a ve starším pak přibyly nějaká další věci, ale například hokejky byly většinou spravované. V juniorce to bylo podobné, nefasovali jsme nic nového a hokejky jsme si většinou museli vyhádat. V Linci to mají nastavené jinak. Už od nejmladších kategorií fasují téměř kompletní výstroj. Já jsem tam přišel do juniorky a celý servis okolo byl úplně na jiné úrovni. Když jsme měli jakýkoliv problém s výstrojí nebo potřebovali něco nového, jen stačilo říct a druhý den jste měl požadovanou věc na místě v šatně. Na začátku sezony jsme se domluvili, že každý z týmu dostane osm hokejek, vybrali jsme si tvrdost i záhyb. Stejné to bylo s celou další výstrojí a všechno bylo úplně nové, s ničím nebyl žádný problém.
M: Já si myslím, že v Budějovicích by hráči mohli mít lepší zázemí než v Linci, ale nevyužívají toho. Je to samozřejmě o penězích, v tom je ten největší rozdíl. V Linci je menší zimák, nejsou tam takové možnosti, ale co hráč potřebuje, to vám tam zařídí. Peníze pro ně nejsou problém kdykoliv.


Povídejte.
J: Měli jsme placené snídaně, obědy a večeře, které jsme si ale dělali sami. My jsme tam nebyli pod smlouvou, takže nám manažer dával peníze, když jsme je zrovna potřebovali. Vždycky přinesl obálku, kde bylo například dvě stě nebo tři sta Euro. Nikdy jsme mu neříkali, kolik potřebujeme a ani nevím, podle čeho se řídil, ale zkrátka když jsme potřebovali, dostali jsme.

Kde jste bydleli?
M: Na začátku sezony nám zařídili hotel, který byl kousek od zimáku. Bydleli jsme tam měsíc a půl ve společném pokoji. Pak nám řekli, že už pro nás mají připravený byt, tak jsme se přestěhovali tam. Dostali jsme 2+1, takže jsme měli každý svůj pokoj.

Zkuste popsat tréninky v Rakousku a porovnejte je se zdejšími.
J: Mají tam speciální tréninky pro všechny posty, například útočníci trénují žabky přes různé překážky. Hlavně se tam hodně zaměřují na obratnostní cvičení, dělali jsme třeba různé piruety, jízdu na jedné noze, obraty a podobně. Důležité je, že všechno děláme s pukem a v rychlosti, to jsme tady nezažili. Oni to trénují už od těch nejmenších a jsou v tom hodně dobří. Mě to dělalo zezačátku problémy, protože jsem na to nebyl zvyklý, a některá cvičení se snad už ani nikdy nenaučím.
M: Dělají tam speciální cviky, které fakt při hře využiješ. I do jednoduchých cvičení neustále zařazují nějaké obraty nebo kličky. Například tady nás od malička nutí dělat klasické obraty, v Rakousku po nás trenéři chtěli, abychom se obrátili jakoby do protisměru. Bylo to kvůli zlepšení obratnosti a sám jsem cítil, že mi to opravdu pomáhá. A navíc všechno bylo v obrovském tempu, nemohli jsme polevit. Něco podobného jsme do té doby zažili jen s trenérem Janečkem.

„Na dobrovolný trénink by přišli všichni“

Jaká je pracovní morálka tamních hráčů?
M: To se nedá vůbec srovnávat, oni jsou mentálně úplně jinde. Tam se trénuje neustále, ale hlavně, všechno je úplně naplno. Není to jako tady, kde se hráči snaží vše ošidit. V Rakousku by to nikoho snad ani nenapadlo. Neexistují tam například dobrovolné tréninky, protože i na ty by přišli všichni. Navíc jsou tamní trenéři opravdoví profesionálové, a když vidí, že někdo nemaká na sto procent, tak ho okamžitě seřvou.


Myslíte tedy, že na to mají vliv i trenéři?
M: O to nejde, nemůžu říct, že by tam byli úplně jiní a lepší trenéři, ale hráči tam prostě tohle mají v sobě.
J: Hlavně tam všichni začínají od nuly. Není to jako tady, že někdo má jméno a hraje, i když se mu vyloženě nedaří. V Linci se stále točily lajny, záleželo na aktuální formě každého hráče. Třeba si k nám na pár zápasů vzali dorostence, kterým se zrovna dařilo, a když hráli dobře i u nás, klidně je nechali další zápas hrát na úkor staršího hráče.
M: Myslím si, že tohle je bolest českého hokeje. Tady by se například nestalo, že by kvalitní šestnáctiletý kluk hrál za juniory – v Rakousku to bylo běžné. Kolikrát za nás hrála lajna a půl hráčů z dorostu. Byli dobří, byli v reprezentaci, tak proč jim nedat šanci o kategorii výš? A šanci nedostávali jen určití vybraní, ale i průměrní hráči. Oni prostě chtěli vidět, jak se jim bude dařit a když to nešlo, vrátili je zpět do dorostu.

Kdo vás vlastně v Rakousku trénoval?
J: Trenéři tam jsou opravdu na úrovni. Náš hlavní trenér byl Gerhard Puschnik, který hrál vlastně celý život v rakouských ligách a byl i na olympiádě v Naganu.
M: Asistentem trenéra byl Slovák Stano Medřík, který byl v roce 1994 na olympiádě v Lillehammeru. Bylo vidět, že oba toho o hokeji hodně ví a rozumí mu.

„My hrajeme jen chytře, oni rychle a tvrdě, což je moderní“

Zkuste porovnat české a rakouské soutěže, v čem jsou rozdílné?
J: Rozdíl je hlavně ve stylu. U nás je to techničtější a máme třeba promyšlenější přesilovky. Chytrost je česká specialita, na kterou oni nemají. Největší rozdíl je ale právě v těch nejdůležitějších věcech, ke kterým se upírá moderní hokej. Je to bruslení a hra do těla, v tom mají oni výrazně navrch. Hrají hodně tvrdě, nastřelují puky a všechno perou na bránu.
M: Já bych chtěl říct, že to není tak, že v Rakousku jen nastřelují a hrají hokej bez myšlení. Jsou tam i kombinačně hezké akce, klidně až do prázdné brány.


Josefe, vy jste byl dvacátý devátý v celkové produktivitě ligy, ale v prvním mužstvu jste si nezahrál. Cítil jste, že upřednostňují rakouské hráče?
J: Tam to je udělané jinak. Tak pět šest kluků z našeho týmu mělo smlouvu s „áčkem“ a všechno to byli jen Rakušané. V „A“ týmu mají totiž takový systém, že mají určitou hranici bodů, přes kterou se nesmí dostat. Každý hráč má jiný počet bodů podle národnosti, takže například Kanaďan má šest bodů, Čech čtyři a podobně. Nejméně mají pochopitelně rakouští hráči, takže když si někoho berou nahoru, tak si nevezmou nevyhraného cizince. Tohle je dobré například ve Znojmě, kde zase nejméně bodů mají Češi.

Kde je tedy podle vás větší možnost se prosadit?
J: Myslím, že jednoznačně v zahraničí. Úroveň těchto lig stále roste, jsou tam příležitosti a hlavně peníze. Je tam široké spektrum lig, které jsou provázané a svou kvalitou si nejsou až tak vzdálené. U nás máme extraligu, která je kvalitní a prosadí se tam málokdo. V první lize už ale nejsou peníze.

Jak se dařilo vašemu týmu v letošní sezoně?
J: Prvních pět zápasů jsme prohráli a nevypadalo to s námi vůbec dobře. Pak k nám ale začali posílat starší kluky, kteří měli smlouvu v „áčku“ a u nás už hráli na výjimku. Díky tomu a také díky novému systému hry jsme se zvedli. Myslím, že jsme nehráli moc pohledný, ale za to účelný hokej.
M: V jejich juniorské lize postupují do play-off jen dva první týmy ze dvou skupin, takže se hraje rovnou semifinále. My jsme se mezi tu čtyřku dostali a hned v prvním kole jsme narazili na Lublaň. Ta nás ale vyřadila velmi lehce, 2:0 na zápasy. Bylo to částečně kvůli tomu, že jsme už neměli k dispozici starší hráče, protože první tým Lince hrál taky play-off.

Jakou roli pro vás hrála jazyková bariéra? Měli jste někdy problémy s dorozuměním?
M: Já jsem měl zezačátku velké problémy. Postupně už jsem něco rozuměl a občas jsem něco prohodil. Pepa mi v tom hodně pomáhal, hlavně zezačátku.
J: Já jsem byl v týmu už o rok dřív a nebyl tam vlastně žádný Čech, takže to bylo složité. Ale v Rakousku je dobrá vzdělanost a všichni tam uměli hodně dobře anglicky, takže se to dalo. Němčinu jsem moc nepoužíval. Navíc asistent trenéra byl Slovák, takže když byl nějaký problém, dalo se to řešit i přes něj.

„Když měl někdo narozeniny, zazpívali jsme mu“

Co vás nejvíce překvapilo?
J: Třeba když byly Vánoce, tak celý náš tým vzal manažer na večeři, měl proslov a vždycky jsme něco dostali. Podobné to bylo, když měl někdo z týmu narozeniny. Udělali jsme kolem něj kruh a zpívali hodně štěstí zdraví, to by se v Čechách nikdy nestalo. Nepamatuju si, že bychom tam někdy něco platili, dostali jsme i klubové oblečení. Na každý domácí zápas jsme museli mít oblek, což byla taky zajímavá změna.
M: Na zápasy venku jsme vždycky dostávali dvě jídla, která jsme si mohli ohřát. Jedno před zápasem a druhé po zápase. O přestávkách jsme dostávali sušenky, ovoce, banány, různé iontové a energetické nápoje, vše co nás napadlo. Dávali nám i gely, izolačky, tkaničky, to všechno jsme měli kdykoliv k dispozici. Takhle to tam mají ve všech týmech od „áčka“ až po ty nejmenší. Každý tým má svoje kustody, kteří jsou sice z řad rodičů, ale o všechno se postarají. Dokonce ani dres nebo štulpny jsme si nemuseli balit, protože to brali oni.


Jaké to tam bylo s podporou fanoušků a kolik lidí na vás zhruba chodilo?
J: Když soutěž finišuje, tak se výrazně zvyšuje návštěvnost. Každý klub má svůj kotel a například ten náš byl fantastický. Parta dvaceti třiceti lidí s námi jela třeba až do Znojma. Měli bubny, vlajky, transparenty a fandili celý zápas! Měli dokonce i naše portréty, které na stadionech rozvěšovali. Stalo se dokonce, že nám udělali ohňostroj.
M: V play-off se hrají před zápasem hymny a nastupuje se tam jako v NHL. Atmosféra byla opravdu neskutečná, úplně vás to vtáhlo. Všichni hráli na krev, třeba i trenéři nebo kotle obou týmů se popraly. V Rakousku jsem konečně poznal náboj play-off, to u nás není. V Čechách sice také přijde třeba pět set lidí, ale chybí tomu ta atmosféra.

Budete pokračovat v Linci i v příští sezoně?
J: Já už v Linci hrát nemůžu, protože mi skončil juniorský věk a v rakouském týmu mohou hrát na výjimku jen Rakušané. Zatím si něco hledám a ještě nevím, kde budu hrát.
M: Já jsem mladší, takže můžu hrát ještě juniorku. Ale taky zatím nevím, jestli to bude v Linci nebo znovu v Českých Budějovicích. Nejlepší řešením by byla druhá rakouská liga, která je hned pod EBEL.

Sociální sítě

Branky a nahrávky: 5. Remeš (Vachun, Lev), 6. Pitel (Willmann), 29. Vachun (Mar. Kříž, Hoch), 31. Pitel (Willmann, Hoch), 39....

×
×
Dnes v 17:00 | Muži
HC Oceláři Třinec
Banes Motor České Budějovice