Kolorovaný snímek ze sezony 1930-31, zleva Narcis Kotous, Josef Zasadil, Vítězslav Aibl, Rudolf Houfek, František Piloušek, Josef Doležal a Josef Ryneš.
Ve většině historických knih dnes najdete, že nejvíc mistrovských titulů v našem hokeji posbírala Dukla Jihlava (12) a Kometa Brno (11). Jenže chyba lávky! Slavné LTC Praha totiž získalo celkem 15 titulů mistra. Jak je to možné? O tituly se totiž hrálo už dávno předtím, než byla v roce 1936 ustavena ligová soutěž. Už od roku 1909 organizoval turnajové či pohárové soutěže o mistra hokejový svaz a přestože hlavně kvůli špatnému počasí a nedostatku ledu mnoho ročníků nebylo dohráno, bylo by nesprávné tyhle vavříny z dávných dob ignorovat.

Českobudějovický tým AC Stadion byl založen v roce 1928 a hned v tom roce se stal mistrem jižních Čech. Už o dva roky později bojoval o mistra celých Čech, když vyhrál opět jihočeské mistrovství, následně i Mistrovství českého venkova (tedy Čech mimo Prahu) a na Sokolském ostrově v Českých Budějovicích pak vyzval ve finálovém zápase i nejlepší pražský tým LTC Praha! Skončilo to po gólech Malečka, Hromádky a Pušbauera a po snížení Toufara 3:1 pro neporazitelný pražský tým, který v daném roce vyhrál například Spengler Cup a byl prakticky totožný s reprezentací. Stadion hrál na "Sokoláku" v sestavě: František Albrecht - Josef Zasadil, Josef Ryneš - Vítězslav Aibl, Narcis Kotous, Jiří Toufar - Rudolf Houfek. Zajímavé je, že některé zdroje tvrdí, že za Stadion chytal druhý brankář Rudolf Konzal, ale to s odstupem 84 let už asi nerozsoudíme. Každopádně to byl první velký mistrovský zápas pro českobudějovický hokej.

Ale zdaleka ne poslední. Hned rok poté, tedy v roce 1931, Stadion skončil v Mistrovství jižních Čech druhý, do Mistrovství českého venkova šel ale jako obhájce a nechal tam za svými zády i první tým jihočeské župy SK Písek, ČLTC Plzeň i BK Mladá Boleslav a nominoval se tak na Mistrovství Československa, kam kromě obhájce z LTC poprvé dorazil i moravský mistr (Horácká Slavia Třebíč), omluvil se pouze slovenský šampion, který by však do čelního pořadí nezasáhnul. S Třebíčí si Stadion poradil i díky zranění třebíčského brankáře snadno 9:1, stejně jako LTC, které s Moravany vyhrálo dokonce 20:0! O mistru tak rozhodoval legendární duel mezi LTC a Stadionem. V čem byl legendární? Hlavně v tom, že za Budějovice POPRVÉ V ŽIVOTĚ nastoupil k zápasu brankář František Piloušek, který ani neuměl bruslit a do branky ho museli dovést spoluhráči! Ten den měl ale životní formu, chytal puky jako by nebylo nic jednoduššího. I s notnou dávkou štěstí trápil nejlepšího evropského hráče Malečka i jeho kumpány takovým způsobem, že publikum na pražské Štvanici freneticky fandilo českobudějovickému týmu. Ten ještě chvíli před koncem vedl po gólech Aibla a Houfka 2:1, než Maleček (podle tisku do posunuté branky) vsítil vyrovnávací gól. Následně domácí využili zjevné náklonnosti sudího Řezáče (jinak člena LTC, proti kterému Stadioňáci už před duelem protestovali), který nic nedbal na to, že Pilouška vystrčili domácí hráči nedovoleně mimo branku, a Hromádka vstřelil vítězný gól na 3:2. Následující sestava tak byla skutečně pár minut od prvního mistrovského titulu v klubové historii: František Piloušek - Josef Zasadil, Josef Ryneš - Vítězslav Aibl, Rudolf Houfek, Narcis Kotous a Krčín. Všichni to byli vesměs dvacetiletí kluci, kteří hráli úplně poprvé na umělé ledové ploše ještě ani ne dokončeného stadionu na Štvanici.

Ještě jednou se před počátkem ligových bojů dostali Českobudějovičtí do finále Mistrovství Čech. V roce 1935 to byla už známá cesta - vítězství v jihočeské župě, následně mistrovství českého venkova a skalpy Plzně a Mladé Boleslavi a velké finále s LTC. Tentokrát na něj ale kvůli plnému mezinárodnímu kalendáři pražského klubu došlo až v prosinci. Tedy v době, kdy stáli Jihočeši takřka poprvé na ledě, kdežto pražští borci už měli v nohách mnoho tréninků i zápasů. Tehdy LTC i s Kanaďanem McIntyrem v sestavě vyhrálo jasně 12:1 a v dresu Stadionu si zahrál i šestnáctiletý holobrádek František Mizera, který se o 14 let později stane mistrem světa a o 80 let později bude jeho dres vytažen na věčnou památku ke stropu Budvar arény.

Navazovat na tyhle romantické doby počátků hokeje a první velké úspěchy, to je pro Motor obrovská čest, kterou nelze za žádné peníze koupit a už vůbec ne nikam odvézt.