„Vím, že ať se stane cokoliv, Motoru budu věrný navždy“

„Když jsem zvažoval motivy, napadlo mě, že se vždy může stát něco, kvůli čemu pak budete naštvaný, že jste si tetování nechal udělat. U Motoru ale tohle nehrozí. Vím, že ať se stane cokoliv, budu mu věrný navždy. Je to moje srdeční záležitost,“ opakuje Jan Lešek, který chtěl nějaké tetování už dlouho, ale věděl, že to musí být něco, čeho nikdy nebude litovat. Proto si téměř přes polovinu paže nechal vytetovat draka, který drží štít se znakem budějovického klubu. „Vyznačuje to sílu a bojovnost, kterou Motor má,“ vysvětluje rodák ze Strakonic, který na hokej chodí pravidelně od roku 2007 a pokud mu to čas dovolí, vyjíždí i na venkovní zápasy. „Své rozhodnutí udělat si tetování bych nikdy neměnil, jsem hrdý na to, že jsem fanda Motoru. Navíc na tetování byly v mém okolí překvapivě kladné reakce,“ směje se Jan Lešek a ví proč. Ne každý totiž pro trvalou ozdobu těla najde u svých blízkých pochopení.

„Rodiče a prarodiče mi ho rozmlouvali, ale nepomohlo to“

Své o tom ví i Janova vrstevnice, studentka Jihočeské univerzity, Klára Zemanová. „Rodina s tetováním od začátku nesouhlasila a nelíbí se ani mému příteli. A to jsme se poznali na hokeji. On je ale proti tetování obecně,“ dodává jedním dechem fanynka, kterou ani nevole blízkých od tetování neodradila. „Rozmýšlela jsem se asi týden, pak jsem se po poradě s kamarádkou objednala. Rodiče a prarodiče mi ho rozmlouvali, ale nepomohlo to,“ říká s úsměvem. „Kamarádkám a kamarádům se líbí a moji přátelé na hokeji mi ho také chválí,“ stojí si za svým studentka radiologie, která na hokej chodí přes pět let a za tu dobu si zde našla i několik dobrých přátel. Dokládá tak, že hokej kromě jiného plní i významnou sociální funkci. „Být fanouškem pro mě znamená patřit mezi dobrou partu lidí, pro které je Motor součástí života.“

„Je to na celý život, nechtěl jsem si tam dát nějakou koninu“

Součástí života se hokej stal i pro čtyřiadvacetiletého Jakuba M., který na hokej chodí pravidelně už deset let. Podílí se na tvorbě choreografií, jezdí na venkovní zápasy a po každém zápase má vyřvané hlasivky. Tetování tak pro něj bylo dalším stupněm v projevení oddanosti ke klubu. „Být fanouškem Motoru je pro mě čest. Hokej je úžasná hra a v mém životě je na předních místech.“ Tetování má již dva roky a jeho motiv dobře promyslel. „Rozmýšlel jsem se asi rok. Přece jen je to na celý život a nechtěl jsem si tam dát nějakou bezvýznamnou koninu,“ směje se zaměstnanec Budějovického Budvaru a připouští, že ani on nenašel u všech pochopení. „Rodina říkala, že jsem blázen a rodiče ze začátku ani nevěřili, že bych si to nechal udělat. Kamarádům se ale líbí a já toho rozhodně nelituju,“ říká razantně.

„Je pro mě symbolem, že i v Praze jsem stále motorákem“

Svého tetování nelituje ani Marcela Popelová, která se pro tetování rozhodla před dvěma lety, když byla přijata na Českou zemědělskou univerzitu v Praze. „Když jsem se dostala na školu, získalo pro mě tetování větší význam. Řekla jsem si, že bez něj tam neodjedu. Je pro mě symbolem, že i v Praze jsem stále motorákem. Všem musí být jasné, kam patřím, a že se to nikdy nezmění,“ říká hrdě a přiznává, že první půlrok s tetováním byl velice zajímavý. „Rodičům jsem to dopředu neřekla, jejich negativní názor na tetování znám a měla jsem strach, aby mě nevydědili, až to zjistí. Proto jsem ho víc než půlroku schovávala. Nakonec jsem se ale sama přiznala, protože začalo léto a nosit stále ponožky už nešlo,“ vzpomíná už s úsměvem fanynka, která hokej řadí mezi první tři místa ve svém životě.

„Být fanouškem Motoru znamená pro člověka odjinud hodně“

Pro jednatřicetiletého Milana Mazela má fandění Motoru zvláštní nádech. Pochází totiž ze západních Čech, a i když se do Českých Budějovic přestěhoval už před deseti lety, není samozřejmostí, že by musel fandit právě Motoru. Milan Mazel se však do českobudějovického klubu zamiloval tak, že teď jeho ruku zdobí okřídlené „M“. „Být fanouškem Motoru znamená pro člověka, který je odjinud, hodně. Motor si po celá léta vydobýval v mém srdci přední postavení a já jsem nyní pyšný, že mohu být jedním z vás. Jedním z fanoušků Motoru.“ Pracovník Azylového domu pro ženy však nemá od slov k činům daleko. „O tetování jsem se rozhodnul prakticky okamžitě a nyní už jsem opět rozhodnutý o dalším. Samozřejmě opět s motivem fanouška Motoru. Ve městě, ve kterém jsem 20 let vyrůstal, nikdo Motoru nefandí a já jsem patřičně hrdý na to, že mohu tento znak pyšně nosit.“

„Napadlo mě to v hospodě po výjezdu a po několika pivech“

Třiadvacetiletý Ladislav K. chodí na hokej pravidelně už zhruba patnáct let, ale nápad nechat si udělat tetování vznikl až při euforii, která se v Českých Budějovicích odehrávala minulý rok při znovuzrození Motoru. A konkrétní obrysy dostala myšlenka poměrně rychle. „Napadlo mě to v hospodě po výjezdu a po několika pivech. Druhý den už jsem se objednával v tetovacím salónu a za týden už jsem seděl na křesílku,“ vypráví s úsměvem na tváři.

Ani u něj to však u jednoho sezení u tatéra nekončí. „Můj bratranec momentálně pracuje na dalším návrhu tetování, tohle je jen začátek. Chtěl bych mít potetovanou kompletně celou ruku od zápěstí až po rameno. Celé by to mělo být na motivy Motoru a Českých Budějovic, ale barevný zůstane pouze znak. Jsem těžký patriot,“ přiznává hrdě. „U rodiny jsem ale kvůli tetování za absolutního cvoka,“ dodává se smíchem.

„Nejdůležitější je, že se klub vrátil zpět k tradici“

Zatímco všichni dotazovaní měli o motivu, který chtějí vytetovat, poměrně jasno, dvacetiletý Josef Hladík do poslední chvíle váhal. „Již několik let jsem věděl, že si chci nechat udělat tetování s motivy klubu, ale ještě den před tím, než jsem na tetování šel, jsem byl rozhodnutý pro malou EKG křivku, ve které bylo vepsáno Motor. Nakonec jsem se ale rozhodl pro motiv, který mám nyní, a ve finále se mi líbí nejvíce. Také reakce ostatních jsou převážně kladné, snad jen doma bylo trochu zle,“ směje se student Jihočeské univerzity z Českého Krumlova, který události z minulého roku bere poměrně pozitivně. „Mountfield jsem nikdy neměl rád, takže mě jeho odchod potěšil. Škoda událostí, které v souvislosti s tím probíhaly, ale hlavní je, že se náš klub vrátil zpět k tradici, což je pro mě ze všeho nejdůležitější.“

„To, co mám na ruce, nikdo ukrást nedokáže“

Podobný názor sdílí i Ladislav Slavík, který začal fandit v sezóně 2005/2006, tedy ve svých patnácti letech, a od té doby nevynechal téměř žádný domácí zápas. „Být fanouškem je pro mě veliká čest a na každý zápas se těším jako malý kluk. Ve fanklubu máme výbornou partu, a i když se třeba nedaří, neztrácíme dobrou náladu.“ Motor je pro něj srdeční záležitostí a s tetováním vůbec neváhal. „Mám velkou radost, že budějovický hokej teď do svých rukou vzali srdcaři a ne ti, které zajímají jenom peníze.“

U otázky, co by teď dělali, kdyby si nechali vytetovat bývalý znak Mountfieldu, se všichni zděsí. Nikoho by něco takového nikdy nenapadlo. A kdyby se to opravdu nějakým nedopatřením stalo? „Mít na ruce vytetovaný Mountfield, tak už jsem jednorukej invalidní důchodce,“ směje se Jan Lešek a stejně jako všichni ostatní vysvětluje, že jejich tetování nemá s komerčními logy nic společného.

Pětadvacetiletý Dalibor Pánský, který na hokej chodí od šesti let a nyní je jedním z hlavních bubeníků v kotli, si nechal znak Motoru vytetovat zhruba před rokem. V době, kdy českobudějovický klub měl oficiálně jiné logo, pro něj však nebyla přípustná jiná volba než starý historický znak. „Nikdy bych si takové logo vytetovat nenechal. Pro nás fanoušky je to prostě Motor a to se nikdy nezmění. I kdyby tu byl jakýkoliv generální partner, to, co mám na ruce, je tradice a historie, a to je něco, co nedokážete ukrást ani přestěhovat jinam.“

---

Ladislav Slavík plánuje přidat ještě českobudějovické náměstí a další hokejové motivy.