28.12.2014, Michal Špírek

Rob a Prokeš - Bratři v motoráckém triku toho letos měli hodně společného

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Teprve devatenáctiletí útočníci ČEZ Motor Radek Prokeš a Luboš Rob měli v roce 2014 hodně společných zážitků. Hrají spolu v juniorce, kde musí nyní přispět k její záchraně v extralize. Hrají spolu za áčko, kde oba doufají ve stále větší a větší prostor. Nedostali se na mistrovství světa dvacítek. A oba benjamínci týmu ČEZ Motor se shodnou na přístupu k hokeji jako takovému. Rozhovor s nimi, to byla jasná volba.

Prvním tématem, které se dotýká vás obou, je juniorka. Té aktuálně pomáháte se záchranou extraligy. Čím to, že i letos mají junioři takovéto starosti?
Prokeš: Hlavním problémem je, že se na začátku neuhráli potřebné body v prvních zápasech. Myslím, že jsme nehráli špatně, utkání jsme měli dobře rozehraná, jenomže jsme je nakonec ztratili. Kdyby jsme to na začátku zvládli, probíhala by soutěž úplně jinak.
Rob: Ono když se pak prostě musí vyhrát, tak to není lehké. Navíc ani štěstí moc nemáme, dostáváme góly ze všeho, naopak my se na ně nadřeme. Snad se to alespoň teď na konci otočí a zachráníme se v klidu.

Jaké je to pro vás, pendlovat mezi kategoriemi? Člověk si řekne, Rob a Prokeš z áčka, to je tři body za zápas každý, body jsou doma...
Prokeš: Bohužel to tak není, není to tak jednoduché, jak si asi všichni myslí. Že když tam přijdeme, tak to hned půjde. Ale neříkám, že bychom se neměli více prosazovat. Nejde ale vůbec o nás, prostě musíme společnými silami urvat body stůj co stůj, bodovat musí každý. Bodovat, o nic jiného už teď nejde.

Když vás tedy povolají do juniorky a vy kvůli tomu přijdete o zápas v 1. lize, tak nejste naštvaní?
Prokeš: Jasně, že bychom radši hráli za áčko. Uvědomujeme si ale, v jaké situaci juniorka je a rozhodně nechceme být podepsaní pod tím, že by juniorka snad spadla zrovna, když tam hrál Rob a Prokeš.

V juniorech byste mohli na výjimku nastupovat i v další sezóně. Myslíte, že juniorský tým bude, v případě letošní záchrany, opět dole v tabulce?
Prokeš: Já tedy doufám, že ne!
Rob: Už letos jsem doufal, že by to mělo být dobré. Začátek jsme nechytli a ztratili kontakt se soupeři. Není to jen o nás dvou, je tam Láďa Marek, Emil Švec, Václav Pašek. Všichni už nějaké zkušenosti máme a měli bychom utkání zvládat.
Prokeš: Také jsem si myslel, že letos uděláme play-off. Přípravu neměli kluci špatnou, vyhrávali zápasy se silnými mančafty. Bohužel...

Luboš Rob

Dalším společným bodem je, že jste se nedostali do nominace na mistrovství světa dvacítek. Jak jste prožívali den nominace, čekali jste, že nebudete vybráni?
Prokeš: Žádné zprávy jsem neměl. Akorát jsme si s Lubošem napsali, když nominace vyšla. Radost jsme z toho neměli no.
Rob: Osobně jsem očekával, že do té širší nominace bych se mohl dostat. Ale nedá se říct, že bych s tím stoprocentně počítal. Až tak zklamaný jsem nebyl. Byl jsem v kontaktu s agentem, věděl jsem, že trenér hledal hráče do třetí čtvrté lajny, a že to já prý nejsem. Do prvních dvou lajn už hráči byli, takže jsem vlastně věděl, na čem jsem. Je to trenérovo rozhodnutí, on si vybírá tým, je zodpovědný za výsledky, já na něj naštvaný rozhodně nejsem.

Měli jste i smůlu, mluví se o tom, že se sešla po dlouhé době silná generace, která by mohla udělat úspěch.
Rob: Musím říct, že mužstvo mají fakt výborné. Teď jen, aby to potvrdili. Čtvrtfinále je nutnost a uvidíme, jak to se povede.
Prokeš: Myslím, že medaili by udělat mohli a přeju jim to.

Je v kariéře hráče účast na dvacítkách opravdu tak důležitá?
Prokeš: Když tam zahraje dobře, tak ho samozřejmě posune dopředu hodně. Ale zase si nemyslím, že by to byl nějaký fatální krach, že by se nám teď zlomila kariéra, když jsme se tam nedostali. Holt jsou tam jiní hráči, asi momentálně lepší, a je na nás, abychom za nějaký čas byli lepší my.

Proběhla nějaká zpětná vazba, že byste se dozvěděli, proč jste se do výběru nedostali, na čem máte zapracovat?
Rob: To ne, ale zlepšovat je co neustále. Nemůžeme být spokojeni se situací, jaká je, musíme být pořád lepší a lepší.

Co konkrétně si tedy myslíte, že máte zlepšovat? A je vůbec kdy na tom pracovat?
Prokeš: Obratnost, bruslení. A silnej taky zrovna nejsem (úsměv). U mě je to hodně věcí, co bych měl zlepšit.
Rob: U mě také. Hra do těla, u manťáků. Je možná na škodu, že pořád hrajeme, ale přece jen tam nějaký prostor na trénink ještě je.
Prokeš: Těch zápasů je hodně, spolu s juniorkou máme třeba tři čtyři zápasy za týden a na osobní trénink tolik času nezbývá.

Jak jste spokojeni se svými výkony a postavením v týmu Motoru?
Rob: Začátek sezóny nebyl z mé strany dobrý, vždy se jeden zápas povedl, pak přišly třeba dva horší. Teď už snad, musím zaklepat, se to obrací k lepšímu a poslední zápasy jsem se cítil dobře. Ze začátku jsem nehrál přesilovky, dostal jsem se do nich později a to se také člověk hned cítí lépe. Cítí důvěru trenéra a o to víc si samotný hráč věří.

Vy sice Radku přesilovky nehrajete. Ale potěšit vás třeba muselo, když právě na vás ukázal trenér jako na hráče, který naskočí do hry místo gólmana v utkání s Chomutovem.
Prokeš: Přesně! Za to jsem byl moc rád, že jsem se do té situace dostal a štěstí se navíc otočilo na mou stranu a dal jsem vyrovnávací gól. Je jasné, že bych chtěl být při podobných situacích na ledě častěji, zahrát si sem tam nějakou přesilovku. Ale to je jenom na mně, když budu hrát líp a líp, tak mě tam trenéři určitě dají.

Často se propírá, že se jde mladým hráčům kvůli pravidlu o povinném nasazování moc naproti. Jaký je na to váš názor?
Prokeš: Myslím, že se dá hrát v pohodě na tři lajny, takže i s tímto pravidlem by mohli hrát jen starší. Ale my hrajeme stejně. Někdy to možná pomůže, ale nemyslím si, že je to pro mladé to nejdůležitější.
Rob: Pravidlo je, ale nezaručuje, že se hráči dostanou do hry. Vychází to na třináctého útočníka a sedmého beka. Je na každém hráči, jak si řekne výkonem o místo v sestavě.

Takové ty řeči starších hráčů, že za nich to měli mladší o dost složitější, že se jim teď vychází vstříc, přestože se jim nechce makat. Co si o nich myslíte?
Rob: No jo, to se bude říkat vždycky, my to budeme říkat taky. Ale tak je to možné, já tu dobu nezažil. Ale vím, že dříve se fakt tým rozděloval na staré a mladé, zatímco teď vycházíme se staršími hráči úplně v pohodě, zajdeme společně na oběd, popovídáme. To prý dříve vůbec nebylo možné.

Radek Prokeš

Když vidíte Jágrova videa z jeho nočních samostatných tréninků - říkáte si o něm, že je to borec, nebo blázen?
Rob: Když ho to baví a je na to zvyklý, a pomáhá mu to, tak to bude dělat do doby, než skončí.
Prokeš: Také hraje roli, že nemá rodinu. Když kouknete do naší šatny, tak všichni v jeho věku... Co v jeho věku, takový tu snad žádný není! (úsměv) Všichni mají rodinu, děti, a ani nemůžou veškerý čas věnovat hokeji.

A ve vašem věku, je to pro vás určitou inspirací?
Prokeš: Přidávat si musí každý, bez toho nejde. Nejde hodinu odkroužit na ledě při společném tréninku a myslet si, že tím to hasne.

V rozhovoru pro naše stránky Václav Prospal řekl, že si mu jeden z mladíků postěžoval, že tady se hráči, který dělá něco navíc, ostatní spíš smějí, než aby se k němu přidali. Je to pravda?
Prokeš: Ne u chlapů, to už je přece jen něco jiného. Ale u mládeže to takhle je. Když šel někdo dělat něco navíc do rozcvičovny, tak se to někomu moc nelíbilo. Zase je pravda, proč si to dělat tady, můžete si cvičení udělat kdekoliv, doma.

Jako že to bylo bráno, že je to šplhoun, který se chce zalíbit trenérům?
Prokeš: Tak. Když oni tady takoví hráči také byli, že si vzali tyč a šli si zaskákat před kamrlík trenérů. To také není úplně ideální přístup.

V nedávné době byli dva hráči áčka přeřazeni za prohřešek proti disciplíně do juniorky. Mluvím o tom proto, že vy dva platíte za velké hokejové talenty, takže bychom asi nejradši slyšeli a četli, že Prokeš a Rob, ti pořád trénují, jsou na zimáku od rána do noci, dodržují životosprávu, nevědí, co je Maxim a Paradox. Dočkáme se toho?
Rob: Já ani nechci, aby se tohle psalo, že si přidáváme a tak. Nemám to rád, ono se ukáže na ledě, jak k tomu kdo přistupuje.
Prokeš: Takže číst o tom asi nebudete. Každý maká na sebe, když pro úspěch nebudete dělat nic, tak se to brzy ukáže. A tomu já věřím. Děláte to pro sebe, ne pro nikoho jiného.

Bylo to Luboši loni na podzim, co váš táta při společném rozhovoru říkal, že máte dva roky na to, abyste pořádně makal a někam se dostal. Tak myslíte, že jste se dostal na své maximum?
Rob: No to určitě ne! Já toho chci dosáhnout co nejvíce a prvním cílem je posunout se tady v Budějcích. Nemusím hned do extraligy a podobně. Tady si buduju nějakou pozici, tedy doufám, že za ten rok a půl jsem si nějakou vybudoval, a na tom chci pracovat dál. Chci se posunout osobně a týmově. Letos je to dobře rozjeté, abychom zde nějaký úspěch udělali.

Je konec roku, čas bilancování. Jak hodnotíte uplynulý rok vy a co si přejete do toho příštího?
Prokeš: Závěr loňské hokejové sezóny, to nebyla z mé strany žádná sláva, nějak se to nepovedlo. V této se nám daří, jsme vepředu v tabulce, takže na tom bych nic neměnil. Přál bych si vybudovat v týmu větší pozici a hrát víc. A třeba s Motorem postoupit. To by se asi nelíbilo jen nám dvěma, ale všem fanouškům a lidem kolem budějckého sportu.
Rob: Tak já také začnu s loňskou sezónou. Musím říct, že jsem nečekal, jak velký prostor dostanu a řekl bych, že na konci už jsem si zvykl na dospělý hokej a že už to bylo dobré. A tahle sezóna je zatím dobrá z týmového pohledu. A z osobního? Vždycky jsem si říkal, jak to bude super, až budeme třeba druhý, až budeme vyhrávat. Jenomže si myslím, že člověk s momentální situací nikdy není spokojen, že chce něco víc. A to chci já od sebe taky. Takže si přeju, abychom tu spolu seděli příští rok zase v úplně jiné situaci, aby na tom byl lépe jak tým, tak já.