05.05.2015, Miroslav Mayer

Dostat Motor do Extraligy, to je můj cíl a vidina, tvrdí Vladimír Škoda

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Jednou z prvních posil, kterou odhalilo vedení Motoru pro příští sezónu je útočník, který od mládí vyrůstal v Českých Budějovicích, ale nikdy se v kádru natrvalo neusadil. Naposledy to bylo kvůli přesunu klubu do východních Čech. Loňskou sezónu strávil v Kazachstánu a nyní je už opět připraven naplno bojovat za klub, který ho pro hokej vychoval – Vladimír Škoda.

Při posledním rozhovoru pro stránky klubu jste říkal, že vaším návratem do Českých Budějovic se uzavírá kruh a chcete dohrát kariéru doma. Situace se ovšem nečekaně změnila. Jak jste přesun klubu do Hradce Králové nesl?
Nikdy nemůžete vědět, co se stane. Chtěl jsem tady odvádět tu nejlepší práci, jsme tady doma. Myslel jsem, že tu budu co nejdéle, ale hned po čtyřech měsících nás přesunuli pryč.

Tato situace není u nás moc častá. Co se dělo po přesunu do východních Čech?
Lidi okolo dělali, co mohli. Pocity kluků v kabině byli hodně rozporuplné. Tady to je nezvyklé, ale v Kanadě je to běžné. Paradoxně bych řekl, že to ten tým semklo.

Po roce jste v klubu skončil a odešel do Kazachstánu. Co se stalo?
Měl jsem smlouvu jen na rok a na pokračování jsme se nedomluvili. Zpět jsem jít nemohl, protože by mě musel Motor vyplatit, když jsem patřil Hradci Králové. Musel jsem tedy hledat jinou alternativu.

Kazachstán je pro českého fanouška dost vzdálená a asi i podceňovaná hokejová destinace. Popište, jak jste to viděl vy?
U nás v týmu musím říct, že to byla dřina „jako blázen“. Trénovali jsme od rána do večera, prostě klasické ruské drily. Úroveň ligy mě překvapila. Je to považováno za třetí nejlepší soutěž po KHL a VHL, což je ruská první liga, kde má farmu většina týmů KHL. Pak je hned kazachstánská liga, takže je tam hodně Rusů co hrálo KHL. Je tam jen jeden slabý tým, jinak je to hodně vyrovnané.

Co samotný život a Alma Atě, měl jste na něco vůbec ještě čas?
Neměl jsem vůbec na nic čas. Ráno jsem vstal a šel jsem na zimák. Po čtyřech hodinách jsem si dal oběd a měl jsem dvě hodiny volna. Odpoledne jsem byl opět dvě hodiny na ledě. Byli jsme tam takto každý den. Vůbec nebyla regenerace, jen tvrdá dřina. Neexistovalo povolit si. Jakmile se někdo zranil, tak ho nemilosrdně vyhodili. Na začátku nás bylo v týmu sedm Evropanů a dohráli jsme jen tři.

Co třeba strava, dalo se tam kvalitně najíst?
To ani náhodou. Nedalo se to vůbec jíst. Hned po prvním týdnu jsem musel na kapačky, protože jsem byl vysílený. Jel jsem tam natrénovaný a pak jsem hned přišel o šest kilo svalové hmoty. Naštěstí si tam otevřel později restauraci jeden Čech a tam jsem chodil na jídlo a na pivo. V soutěži hrálo i hodně Slováků a ti se k nám všichni těšili, že se dobře nají.

Kazachstán je země velikosti celé Evropy a vzdálenosti mezi městy jsou dost obrovské. Používali jste k přesunu letadla?
Létali jsme jen do nejvzdálenější destinace, jinak jsme všude jezdili vlakem. Nejbližší soupeř byl od nás 800 kilometrů a nejdéle jsme jezdili asi 36 hodin. Měli jsme sice pro sebe celý vagón a bylo to vcelku luxusní, ale ubíhalo to pomalu. Většinou jsme jezdili na noc, aby to lépe uběhlo.

Co jste ve vlaku takovou dobu dělali, pokud jste nespali?
Hráli jsem hry na počítači, koukali na filmy a pokud se zastavilo ve větším městě, tak jsme se šli projít po nádraží, ale bylo to dost úmorné.

Kdy došlo k prvnímu kontaktu Motoru s vámi a začal se řešit váš návrat?
Někdy v lednu mi psal Petr Sailer mail, že došlo k vypořádání s Mountfieldem a že patřím opět Českým Budějovicím. Pak jsem začal přemýšlet o tom, že bych se vrátil zpět.

Stihl jste ještě nějaký zápas Motoru přímo na vlastní oči?
Přiletěl jsem v březnu a ještě jsem stihl jeden zápas proti Slavii. Jinak jsem samozřejmě vše sledoval na internetu a vnímal jsem co se tady děje. Věděl jsem, že to tady lidé prožívají a že hodně chodí fandit. Byl jsem rád, protože jsem tady vyrůstal.

Byl jste s klubem domluvený už před vaším návratem domů, nebo vše proběhlo až po vašem příletu?
Cítil jsem zájem klubu, s většinou jsem hrával a známe se. Znají mě a vědí, co ode mě mohou očekávat. Vědí, jakého hráče si berou. Vše jsme domluvili až po mám návratu do Českých Budějovic.

Jaká jsou vaše očekávání pro příští sezónu?
Už se těším na kluky v týmu, spoustu jich znám. Doufám, že hned od začátku budeme makat. Cíle a očekávání hráčů i fanoušků jsou jasné a to je návrat do extraligy! Rád bych k tomu pomohl a je to můj cíl.

Věřil byste dříve tomu, že se tady dokáží fanoušci tak semknout a podporovat svůj klub?
Když jsem tu byl naposledy, vycítil jsem, že lidé moc s Mountfieldem nesympatizovali. Pomatuji, když tu ještě byl Motor a lidi se nyní semkli jako dříve, když býval plný stadión. Je to neskutečné. Pro hráče je to super, když na 1. ligu tady chodí plný dům.

Už jste toho za svoji kariéru prošel docela dost. Co vy sám považujete za svoje nejúspěšnější období?
To bylo asi působení na Slovensku. Přišel jsem tam a prvních dvacet pět zápasů jsem měl 1+1. Pak se to zlomilo a do konce sezóny jsem dal ještě dvacet gólů a dařilo se mi. To se táhlo i v další sezóně. Pak vzpomínám rád na Martin. To je sice taky Mountfield, ale nikoho od nich jsem tam nikdy neviděl. To bylo jedno z nejlepších období, kdy kabina fungovala a všechno se to semklo. Celkově na Slovensko vzpomínám rád, kromě jedno roku z těch pěti jsem měl všechny super.

Co plánujete do budoucnosti?
Je mi třicet jedna let a myslím si, že jsem fyzicky připravený lépe než ve dvaceti. Poslední roky jsem trénoval s Frantou Bombicem a cítím se připravený na celou sezónu, abych mohl odehrát zápasy naplno. V Kazachstánu bych odehrál tak dva roky a musel bych končit, oni nemají žádné „vypínání.“ Já se pokusím hrát co nejlépe a co nejdéle, pokud zdraví dá. Chtěl bych tady hrát co nejlépe a samozřejmě chtěl bych ještě hrát extraligu. Takže dostat Motor do extraligy to je cíl a vidina.