03.09.2017, Filip Kortus

Trénování brankářů mě neskutečně naplňuje, říká Stanislav Hrubec

Hokej má jako koníček, ale věnuje se mu se vším všudy. Sám nikdy nechytal, přesto je republikově uznávaným koučem brankářů. To je Stanislav Hrubec. Šéftrenér mládežnických brankářů Motoru, který od nové sezony trénuje i s brankáři A-týmu. V rozhovoru prozradil, jaký styl se snaží svým svěřencům vštípit nebo jaký má pohled na práci gólmana s hokejkou.

Co všechno budete mít od nadcházející sezony v klubu na starosti?
Nadále jsem šéftrenérem brankářů všech mládežnických kategorií hlavně u nově vzniklé akademie, to znamená od přípravky až po juniory. Společně s Romanem Kondelíkem a Tugomírem Grguričem vedeme mládežnické brankáře, navíc pomáhám Romanu Turkovi, který je hlavním trenérem u mužů, s brankáři v A-týmu. To je rozdíl oproti loňské sezoně, přestože jsem už v uplynulém ročníku byl s brankáři mužského týmu v kontaktu.

Z čeho nejvíce čerpáte při předávání rad svým svěřencům?
Mám výhodu v tom, že působím v brankářské svazové komisi. K tomu jsem regionálním trenérem brankářů. Pravidelně se účastním i brankářských kempů kategorií U16 až U20. Znamená to, že veškeré novinky, které přijdou na svaz, mám z první ruky. Dám příklad. Přijede trenér ze stáže ve Švédsku nebo Kanadě a jakmile dorazí do Čech, sejdeme se na svazu a on nám prozradí, jaké jsou novinky v zámoří. Dále jsem v neustálém kontaktu se synem Šimonem, který má zase jiný úhel pohledu a podává mi nové informace. V dnešní době se dají například na Youtube najít plno videí s brankářskými tréninky, což taktéž často využívám.

Sledujete i zámořské soutěže? Hledáte v Americe či Kanadě inspiraci?
Jsem takový pacient, že v noci sleduji NHL. Kdybyste mi řekl, jak který brankář v NHL chytá, kde má slabiny, tak vám to povím. Hrozně mě to baví sledovat. Vidím výhodu v tom, že hokej není mé zaměstnání. Je to můj koníček. Jsem logistik ve firmě a hokej je pro mne něco navíc.

Kromě tréninků na ledě strávíte i spoustu času sledováním videí?
Když je sezona, tak doma moc času nestrávím. A když jsem, tak strávím většinu času u videí na počítači nebo u zápasů v televizi. Neustále mě to naplňuje a pořád chci brankářům něco nového předávat.

Takže nemáte problém s tím, že by vám někdy došly nápady na nová cvičení?
S tím jsem se ještě nesetkal. (smích) Naopak, pokud někde vidím nové cvičení, hned ho chci na brankářích vyzkoušet. Zajímá mě, jak na něj reagují. Při Carlson Hockey Games jsem nechyběl na žádném tréninku, všechny jsem si natáčel. Zajímalo mě, jakým stylem dělají rozbruslení, řeší různé herní situace. Naposledy jsem byl v Třinci, kde hrálo dánské a německé mužstvo. Koukal jsem především na tréninky, chtěl jsem vědět, jaká dělají v Německu pod kanadským trenérem cvičení.

Snažíte se co nejvíce praktikovat moderní trendy?
Přesně tak. Proto si v dnešní době myslím, že trenér brankářů nemusí být nutně bývalý brankář. Doba se neuvěřitelně změnila. Kvalitní trenér nejen gólmanů je podle mne ten, který jde s dobou a nebojí se moderní věci vidět, čerpat a zejména je praktikovat.

Dá se posoudit, jaký brankářský styl je nyní nejvíce v módě?
V brankářském stylu se nyní doba lehce vrací. Snažíme se, aby brankáři byli co nejdéle v základním postoji a nechodili do rozkleku dříve, než je třeba. Na led aby šli až v momentu, kdy střelu nevidí nebo se odehrává situace dva tři metry před nimi. Další věcí je VH Reverse, tedy situace, kdy je brankář nalepený u tyčky. Chceme, aby se brankář přemístil od tyčky k tyčce pomocí slajdu pouze v případě, kdy je útočící hráč těsně za brankou. Jakmile je hráč o kousek dál, chceme, aby se brankář co nejrychleji dostal do základního postavení. Jelikož v něm může udělat nejenom plno přesunů, ale i spoustu zákroků. Pokud je ale brankář na ledě, nemá tolik možností. Zároveň je důležité sledovat kotouč a také dělat takzvanou práci aktivních rukou, kdy ruce chytají puk, nejdou pouze do bloku a puky se odráží od brankáře.  

U hráčů se v poslední době začínají používat rozšířené statistiky. Mají něco podobného i brankáři?
Ano. Máme na to speciální tiskopis, do kterého si zaznamenáváme zákroky. Zásahy brankářů se bodují. Jeden bod znamená, že gólman chytí puk a má ho pod kontrolou. Dva body jsou za zákrok, kdy brankář vyrazí puk, ale například do rohu, kde hráč nemůže dorážet. Tři body jsou za vyražení střely před sebe a dorážky soupeře. Čím méně bodů brankář za zápas má, tím více se mu utkání povedlo. To je pouze část statistik, které jsou ještě rozšířenější. Údaje o střelách na branku pro nás trenéry většinou nejsou příliš vypovídající.

Pokud sledujete hned několik špičkových evropských nebo světových soutěží, snažíte si vždy z brankářů odnést to nejlepší? Je těžké protřídit si nově získané informace?
Je pravda, že v dnešní době se to hodně sjednotilo. Brankáři ve Švédsku nebo Kanadě se snaží chytat co nejjednodušeji. Známý brankář Carey Price to nazývá „no panic“. Myslí tím, aby gólman nedělal žádný zákrok navíc. Byl trpělivý u přední tyče, neodklonil se od ní dříve, než je třeba. Jít do zákroku až ve správný moment. Nechodit do rozkleku ještě předtím než hráč vystřelí, protože tím otevře horní polovinu branky. Dále existuje plno dalších věcí, které moderní hokej má a mě naplňují. Proto u hokeje i přes své zaměstnání jsem.

Co práce s hokejkou? Trénujete ji často?
Trénujeme ji často a držím se hesla, že horší je být podělaný a nevyjet, než dojet pro puk a zkazit to. Chci, aby brankáři co nejvíce vyjížděli z branky a pracovali s holí. Snažili se pomoci ostatním hráčům. Pokud umí brankář přihrávku nakrátko, může tím založit útok a pomůže tak týmu. V tu chvíli je dalším hráčem na ledě, dokáže hru zrychlit a přečíst. Další výhoda je, že gólman dokáže z branky nejlépe číst hru. Proto po nich požaduji, aby neustále komunikovali a pomáhali ostatním dirigovat hru. Dnešní hokej je o tom, abyste dokázali překvapit soupeře. A překvapíte ho tím, že uděláte něco velmi rychle. O tom to je.

Vy sám jste bývalým brankářem?
Nejsem, jsem lyžařský trenérem. Ve Vimperku jsem začal dělat hokejistům kondičního trenéra, a když Šimon v první třídě chytal, začal jsem se na něm učit. Jezdil jsem na všechny možné kempy. Hrozně moc mi dal pan Kolouch v Písku, učil jsem se od Jágr Teamu nebo jsem byl i u pana Růžičky. Po domluvě s trenéry jsem si natáčel všechna gólmanská cvičení a učil jsem se z nich. Spával jsem v autě, a tak jsem začínal s trénováním. Potkal jsem se s několika trenéry, kteří rádi viděli, že se o to zajímám. Postupně to pokračovalo, až jsem se dostal do svazové komise brankářů.

Berete tedy svého syna Šimona, který chytá v Třinci a byl i v národním týmu, za svou vizitku?
To ne, on by to hrozně nerad slyšel. Učil jsem se na něm a on mi řekl, že kdybych v té době uměl co teď, tak je nyní úplně jinde. Šimona mám spíše jako zkušenost. Aktuálně jsme spolu prakticky v každodenním kontaktu a vše probíráme. Má ovšem svého trenéra, se kterým řeší vše jako první. Do toho nezasahuji. Často spolu probíráme jednotlivá cvičení. Posílám mu je pomocí videa, on je hned vyzkouší na tréninku a řešíme, co udělal dobře nebo špatně.

Jak se daří mladšímu synovi Matoušovi?
Matouš mi celý život neodpustí, že není také brankář. Má výhodu v tom, že je talent skoro na všechno. Čím ale máte větší talent na více věcí, tím horší je to skloubit. Nyní bojuje o místo v sestavě staršího dorostu. Mám ještě nejmladšího syna Tobiáše, který hokej rok hrál, ale řekl mi, že ho dělá jenom kvůli mně. Táhne ho to k přírodě, takže se stal skautem. (úsměv)

Snažíte se mít se svými svěřenci nadstandardní vztah? Mají to nastavené tak, aby se vám nebáli s čímkoliv svěřit?
Myslím si, že kvalitní trenér brankářů musí být i dobrý mentální trenér. Například Jiří Patera s Petrem Kváčou jsou brankáři, se kterými mluvím několikrát denně, a rozhodně neprobíráme pouze hokej. V tu chvíli má brankář trenéra, kterému se může svěřit i s věcmi ze soukromí, a má k němu správnou důvěru. Následně i mé rady na ledě plní do puntíku. Každopádně devadesát procent úspěch je jejich práce. Dávám jim pouze rady a učesávám to, co by měli dělat.

Navazuje na důvěru i tykání?
To jsem zavedl hned na začátku. Brankáři od mladšího dorostu až po muže mi tykají. Chtěl jsem, abychom k sobě měli blíž. Někteří mladší si na to nemohou zvyknout, ale nakonec si zvyknou. Za mnoho let se mi ještě nestalo, že by toho nějaký brankář zneužil. Myslím si, že je to velké plus. Několikrát za sezonu s brankáři chodíme na jídlo nebo si dáme něco k pití. Podle mě by to tak mělo být. Uplynulou sezonu se nám podařilo mít brankáře v mládežnických reprezentacích kategorií U16, U17, U18 i U20. Je to pro nás skvělá vizitka. Sám se držím motta, že nechci být vidět, ale chci, aby bylo vidět něco za mnou.

Dáváte trenérům jednotlivých kategorií doporučení, kdo by měl chytat, nebo máte při výběru hlavní slovo?
Jsou trenéři, kteří se mě ptají na názor. Ale na devadesát devět procent to rozhoduje hlavní kouč. Tak to má podle mne i vypadat. Jsem trenér brankářů, který by měl oba gólmany připravit stejně a nerozhodovat o tom, kdo nastoupí. Jak jsem s brankáři v neustálém kontaktu, mohu za trenérem dojít a říct mu, že jeden má formu, a jestli není škoda toho nevyužít. Říkám jim pouze svůj názor a nijak jejich výběr neovlivňuji.

Komunikujete s brankáři i v průběhu utkání?
Každý brankář má jinou představu o tom, jak by měl vypadat ranní předzápasový trénink. Shodli jsme se na určitém formátu, který jsme pro všechny nastavili. Pokud se hraje doma, natáčím celé utkání a dělám si pro sebe poznámky, v kolikáté minutě udělal plusový nebo mínusový zákrok. Co se mohlo udělat jinak při inkasované brance, kde byla příčina. Hned po zápase s nimi proberu, co bylo za chyby, protože to mají ještě v živé paměti. Zajímá mě jejich názor. Druhý den ráno si sedneme k rozboru celého utkání a probíráme všechny detaily.

Veškeré nedostatky s nimi rozebíráte až po skončení zápasu?
Ano, ale brankáři ví, kde při zápase sedím. Aniž by to někteří trenéři rádi slyšeli, občas se na mě brankáři podívají a chtějí vidět, abych jim dal najevo, jestli to bylo nebo nebylo v pořádku.