dnes, Adam Černý, FOTO: ČESKÝ HOKEJ
Zahrát si před domácími fanoušky? Speciální, člověk se více vyhecuje, říká Kubík
02.01.2013, Miroslav Mayer
Dostat se na univerzitu v USA je můj cíl i sen, říká odchovanec Lukáš Mareš
Č. B u d ě j o v i c e - V čase vánočních svátků a mistrovství světa hráčů do dvaceti let mají i zámořské juniorské soutěže herní přestávku a hráči mohou trávit svátky doma. Jedním z hráčů, který se zastavil doma je i odchovanec budějovického hokeje Lukáš Mareš, který hraje juniorskou soutěž WSHL v Seattlu.
Příběh Lukáše Mareše není pro české mladíky úplně typický. Hráč byl trenéry ceněn pro svoji vysokou tréninkovou morálku a příkladný přístup nejen k hokeji, ale i ke vzdělání. Přesto byl zařazen do šuplíku pro hráče, kteří jsou pro tým důležití hlavně při obranné práci, a díky tomu nemohl získávat body do tabulky produktivity. I když mu trenéři rádi zdůrazňovali jeho nepostradatelnost pro tým, necítil do budoucna velké perspektivy. „Po sezóně jsem se rozhodl, že chci zkusit něco nového. Nemohl jsem si ztěžovat, že bych nehrál, ale neviděl jsem tu žádnou budoucnost. V Americe je více možností a hlavně se chci dostat na univerzitu, získat tam vzdělání a přitom stále hrát hokej na slušné úrovni,“ říká Lukáš Mareš.
Po skončení sezóny odešel mladý útočník se souhlasem mateřského klubu do tréninkového kempu do Idaha. Dařilo se mu a byl vybrán do týmu. Koncem srpna odletěl na předsezónní tréninkový kemp. „Sešlo se nás tam na dva týmy a trenér z toho vybíral hráče pro jedno mužstvo. Každý se chtěl do týmu dostat a nasazení bylo trochu jiné, než bývá tady. Hráli jsme hodně přípravných zápasů proti sobě.“ Tým Idaha vyhrál v minulé sezóně WSHL, jedná se tedy o velmi silný tým. Soutěž Western States Hockey League (WSHL) je soutěž západních států v USA. Je to liga, odkud se hodně starších hráčů chce dostat na univerzitu a mladší hráči chtějí do nejvyšší juniorské soutěže. Na zápase je přítomno vždy hodně skautů.
V týmu může být maximálně osm hráčů z Evropy. Českobudějovický mladík se dostal mezi vyvolené hráče a vypadalo to, že se vše zdárně vyvíjí. „V přípravě jsem si zranil rameno a nemohl jsem poslední tři přípravné zápasy hrát. Po zranění mi trenér řekl, že bych se nedostal do prvních dvou útoků a že bude lepší, abych hrál v týmu, kde si více zahraji a dal mi vybrat, kam chci jít. Vybral jsem si Seattle (stejná soutěž) a myslím, že máme dobrý tým a v příštím vzájemném zápase Idaho porazíme.“
V novém týmu Seattle Totems nastupoval v prvním útoku a opět se mu začalo bodově dařit. Při přestupu došlo k paradoxní situaci. „Jel jsem s týmem Idaha autobusem do Seattlu, tam jsem šel do domácí šatny a hned jsem nastoupil proti svým bývalým spoluhráčům. Bylo to docela divné.“
Po slibném začátku, kdy v sedmi zápasech získal pět bodů, přišlo další zranění a herní přestávka. „Stalo se mi to při mojí první bitce. Byla to trochu moje vina. Chtěl jsem ochránit spoluhráče a trefil jsem soupeře z boku do hlavy a pochroumal jsem si palec. Čekala mě operace a mohl jsem jen chodit do posilovny a bruslit.“ Trenér ho tentokrát podržel a hráč cítí jeho důvěru i nadále. „V druhé půlce sezóny mu to chci vrátit a ukázat, že se ve mně nemýlil.“
Hráč, který měl v Čechách hlavně obranné úkoly, patří v zámoří mezi hráče, kteří tvoří hru, a získává body. „Přišel jsem do kempu a nikdo mě neznal, takže jsem musel ukázat, co jsem za hráče. „Nejprve jsem hrál to, co tady. Zblokovat střelu, hrát hodně do těla... Všiml jsem si, že Američané jsou hodně nervózní a bojí se puku. Tak jsem si ho bral častěji a častěji, trenér si toho všiml a najednou jsem chodil víc na přesilovky než na oslabení. Před výměnou mi trenér řekl, že jsem hráč do prvních dvou útoků. Sám jsem se tomu divil,“ dodává skromně budějovický odchovanec.
Už od žákovských let patřil Lukáš Mareš v týmu k hráčům, kteří na sobě hodně pracují, přidávají si po tréninku a sám si hledá další metody pro zlepšení. Spoluhráči většinou nechápali, proč si neustále přidává a pracuje na sobě i individuálně. „V tomhle je to tam úplně jiné. Hráči na sobě pracují daleko více. Tréninky probíhají v neskutečném nasazení. Všichni hráči makají naplno a ani nemusí být trenér na ledě. Ze začátku bylo i pro mě těžké si na to zvyknout. Tréninky ve vysokém tempu trvaly hodinu a půl a někdy i dvě hodiny.“ I v Seattlu pokračuje ve svých speciálních cvicích na protahování a přidávají se k němu i spoluhráči, kteří chtějí vyzkoušet, k čemu jsou cviky dobré. „Zároveň jsem tam poznal, že líní hráči jsou po celém světě. Zrovna Američan nemusí být ten nejtvrději pracující. Každopádně hráči tam mají jiné možnosti a ví o tom, proto na sobě pracují více.“
Přestože je osmnáctiletý mladík v novém působišti spokojen, zároveň nezanevřel na svoji rodnou zem. „Myslím si, že extraliga juniorů v Čechách je také hodně dobrá soutěž, ale záleží na každém, kam se chce dostat. Někomu možná vyhovuje více evropský hokej a mě zase vyhovuje více ten americký styl na menším hřišti a agresivnější pojetí. Z Kanady se nelze dostat na univerzitu, a proto jsem šel do USA. Z Čech bych se na vysokou školu do Ameriky dostával mnohem hůře.“
Lukáš Mareš je studentem Česko-anglického gymnázia v Českých Budějovicích a v letošním roce ho čeká maturita. Vzhledem k tomu, že mu studium nedělá žádné potíže, měl by maturitu stihnout v řádném termínu. Do budoucna má jasno. „Chtěl bych s týmem postoupit co nejdál v play-off a dostat se na draft juniorské ligy. Příští rok hrát v týmu v první nebo druhé juniorské ligy, ze kterých se dá dostat na univerzitu. Ještě rok, nebo dva bych jen hrál a pak bych jít na universitu. Univerzitní soutěž hrají hráči do dvaceti pěti let a tak tam mohu nastoupit později. Zatím chci co nejvíce hrát a zlepšovat se. Dostat se na universitu je můj cíl i sen,“ uzavírá budějovický rodák.
