Filip Pešán svými kritickými vyjádřeními ke stavu českého hokeje a výchově mladých hráčů vzbudil rozruch. Co jste rozhovoru s ním říkal vy?
V první řadě mě zaujala část, která se bezprostředně týkala našeho klubu, ve které bylo zmíněno, cituji, že „Motor České Budějovice byl postihnut za chybu v systému práce částkou přesahujících sto tisíc korun“. Záležitost o údajné pokutě a její výši jsem si po přečtení článku s panem Pešánem prostřednictvím elektronické komunikace prodiskutoval se závěrem, že nebylo jeho záměrem náš klub poškodit a že je naopak velmi spokojený s přístupem našeho klubu a to už od dob, kdy působil v Liberci. Žádnou chybu v systému práce jsme neudělali.

Můžete objasnit, jak tomu tedy ve skutečnosti bylo?
Tvrzení v článku, „chyba v systému práce“, se dá jistě vykládat mnoha způsoby. Takže kdo si rozhovor s panem Pešánem přečetl, a mě nevyjímaje, mohl dospět k závěru, že v Akademii neplníme něco sportovního, třeba ve vztahu k objemu tréninků, jejich náplně, systému hry nebo podobně, co by svaz asi po klubu vyžadoval. Nic takového se nestalo. K pochybení na naší straně ale skutečně došlo. Podle mého soudu ho ovšem nelze označit za systémové, ale za administrativní.

Povídejte.
Svaz přišel někdy v létě s projektem „reprezentačních buněk“, který klubu předepisoval, jakým způsobem má individuálně pracovat s reprezentanty, kteří se nemohou z důvodu covidové situace účastnit společných reprezentačních akcí. Náš vedoucí trenér a trenéři akademie s reprezentanty pracovali tak, jak si svaz představoval, ale hlášení o tom bylo naším klubem odesláno o pár dní později, než mělo být. Důsledkem bylo to, že za to, že jsme nesplnili termín pro odevzdání povinného hlášení o činnosti v reprezentační buňce, ne tedy nečinnost či chybnou činnost, nám svazem za daný měsíc nebyly přiznány peníze. Jednalo se přibližně o šedesát tisíc korun. Není to sto tisíc, o kterých pan Pešán mluvil, ale i tak je to veliká částka a moc mě mrzí, že jsme takovou chybu udělali. Ale závěrem zdůrazňuji, že se nejednalo o pochybení v systému práce z hlediska sportovního, ale jednalo se jen a pouze o chybu administrativní, třebaže neomluvitelnou.

Myslíte, že zmínění takovéto chyby v rozhovoru o nedostatcích českého mládežnického hokeje bylo tím, co jeho kvalitu posune kupředu?
Jistěže tato chyba nemá žádný vliv na kvalitu výchovy hráčů. Ale jednoznačné poselství ke klubu je, že se povinnosti musí plnit a já s tím naprosto souhlasím. My jsme povinnost nesplnili, a proto jsme přijali trest, který jsme dostali. Stejným zásadovým způsobem by se mělo postupovat kdykoliv jindy, ať už chybu udělá kdokoliv.

Za viníky toho, proč český mládežnický hokej ztrácí kontakt se světovou špičkou, označil šéftrenér kluby. Co si o tom jako představitel jednoho z nich myslíte?
Je víc než alibistické, když šéftrenér označí za viníky neúspěchů kluby. Přeci nelze oddělit svaz od klubů a obráceně, za výsledky jsme tedy zodpovědní společně. Ovšem osobně se domnívám, že za výsledky nemohou organizace, ani svaz, ani kluby, ale mohou za to lidé, zejména trenéři a kultura, kterou trenéři budují a ve které hráči v hokejovém prostředí vyrůstají. Trenéři vychovávají naše hráče a na nich je odpovědnost za kvalitu práce s mladými hráči, oni vychovají nebo nevychovají excelentní světové hráče. Oni jsou každý den se svými hráči a mají na jejich životy obrovský vliv. Kvalita trenérů v České republice, co se týče vzdělání, za které je odpovědný zejména svaz, který uděluje trenérské licence, a zapálení a chuť do práce není takové, jak je zvykem ve vyspělých hokejových velmocích. Důkaz pro dokreslení. Na začátku devadesátých let byla hokejová Evropa naplněna českými mládežnickými trenéry. Dnes už o české trenéry zájem téměř nikdo nemá. Rád bych byl, kdyby moje obecné hodnocení trenérů bylo nesprávné, ale nemohu jinak. Propast mezi hokejovou světovou špičkou a námi se bohužel neustále prohlubuje. Rodí se nám jiné, horší děti? Jistě ne. Chceme-li mít tedy lepší hráče, musíme mít lepší trenéry-učitele. Chtějí-li být trenéři lepšími trenéry, musí v první řadě pracovat sami na sobě a svaz musí zajistit jejich kvalitní teoretickou přípravu.

Co pro to děláte v Motoru, abyste v klubu měli ty nejlepší možné trenéry?
O dění v naší mládeži po sportovní stránce se zajímám teprve několik měsíců. A protože nejsem žádný revolucionář, spíš bude docházet ke změnám postupným. Intenzivněji v klubu diskutujeme o tom, proč český hokej ztratil pozici mezi top hokejovými národy, co jsme dělali jinak, když jsme měli úspěchy, jak se poučíme, podíváme se, jak se věci dělají jinde a jak tedy budeme pracovat v budoucnu. Co děláme dobře a co musíme zlepšit. Budeme hledat účinnější formy tréninku, ideální objem tréninku, a tak dále. Zkrátka, bezpodmínečně musíme opustit zaběhnutý systém, který výsledky nepřináší a začít něco dělat jinak, lépe. A začneme zejména klubovou kulturou a prostředím, ve kterém hráči vyrůstají.

Filip Pešán si také stýskal nad nedostatky v pracovní morálce hráčů a trenérů.
Bohužel mohu souhlasit s panem Pešánem, že hráčům i trenérům obecně, samozřejmě ne všem, chybí potřebná pracovní morálka. Jsou zvyklí na nízký standard. Jsou možná přesvědčeni, že pracují tvrdě, ale není to tak. Takže namísto, aby se český hokej zabýval věcmi týkajícími se přímo hry, stále narážíme na to, že postrádáme u hráčů základní charakterové vlastnosti, jakými jsou pracovitost, disciplína, houževnatost a tak dále. Jdou trenéři hráčům příkladem? Spíš je standardem těm nadanějším ledasco tolerovat. Zářným negativním příkladem je chování šéftrenéra Českého hokeje a národního týmu. Z jeho článku se dozvíme, že i na nejvyšší úrovni tolerujeme hráči špatný přístup. Že i když hráč podle jeho mínění špatně pracuje, reprezentační trenéři zavřou oči. Pak by se ale neměl šéftrenér divit, když přijedou hráči na reprezentační sraz údajně se špatnými pracovními návyky, když všem trenérům ukáže, jak se to v uvozovkách má dělat. Máme-li hráče, který trochu něco umí, tak přivíráme oči před všemi jeho neduhy. To je jedna z našich standardních kultur.

Vidíte nějaký důvod, proč k tomu dochází?
Pravděpodobně ten, že právě tito hráči trenérům vyhrávají utkání, proto jim ledasco tolerují. A o to přeci jde. O vítězství v utkání dorostenecké nebo juniorské ligy. Anebo tak to být nemá? Myslím, že spíš ne. Že v juniorských soutěžích musí jít v první řadě o výchovu hráčů pro profi hokej. Na ty nejlepší hráče bychom měli být naopak nejpřísnější, abychom z nich skutečně vychovali komplexní sportovce, kteří budou pro svůj budoucí profi tým pravými lídry a nebudou to jen v uvozovkách rozmazlené rádoby hvězdičky.

Dalším otevřeným tématem je restrukturalizace mládežnických soutěží, respektive snížení počtu týmů v juniorské a dorostenecké soutěži. Jaký je váš názor?
Snížení počtu klubů v extralize juniorů může samozřejmě pomoci zvýšit konkurenční prostředí. Nicméně se domnívám, že je to jen pouhá kosmetická záležitost, od které si nelze slibovat medaile ze světových šampionátů. Klíčová pro kvalitu našeho hokeje je jeho kultura a tréninkový program. Náročnost trenérů v tréninku, důraz na každý detail. V naší mnohočetné extralize juniorů ale vyrůstal pátý nejproduktivnější hráč na letošním MS dvacítek, Němec Peterka, který nastupoval v minulých sezónách za salcburskou akademii. Takže pouze o počtu týmů v soutěži to jistě není. Snížení týmů ale přinese i negativa. Domnívám se, že avizované snížení počtu týmů v juniorské extralize o šest týmů přinese věci, které budou trochu kontraproduktivní. V klubu o tom dlouho mluvíme, ale slyším to i ze svazu, že hlavním úkolem mládežnického hokeje je vychovávat hráče pro profi hokej, což znamená nehrát na výsledky, ale klást na první místo výchovu hráčů. Jestliže ale budeme mít soutěž, ve které se bude až polovina klubů bát o to, že ze soutěže vypadne, tak si nebudou moci dovolit hrát bez ohledu na výsledek a postavení v tabulce.

Míříte na to, že kluby se budou soustředit na výsledky mládežnických týmů a nebude prostor pro individuální rozvoj hráčů.
Když je tým nucen neprohrát, musí k tomu přizpůsobit taktiku, pokud nemá tým nabitý nadstandardními ofenzivními hráči. Vždyť se podívejte, jakým způsobem hrála letos dvacítka na mistrovství světa. Opatrnost, zanďour a destrukce. A to je to, co můžeme očekávat od takto brutálně sestupové soutěže. Šest týmů v jedné sezóně. A ani v těch dalších to nebude o moc jiné. Trenéři juniorských týmů budou vedením klubů postaveni před jasný úkol, nesestoupit, čemuž bude jistě podřízena taktika. Můžu za tohoto stavu dovolit hráčům hrát kreativně, odvážně, dovolit jim udělat chybu? Přičemž dělání chyb je cesta ke zlepšení. No nemůžu! Bude se hrát opatrně, ze zatažené obrany, takticky. V takovém prostředí těžko budu vychovávat hráče podobné těm, co se po stadionech proháněli před dvaceti lety, kdy jsme hráli jednoznačně nejkreativnější a nejkombinačnější hokej na světě. Hráče podobné nejlepším Kanaďanům, Američanům ale třeba i Němcům. Způsob takto sestupové soutěže nám tu kreativitu rozhodně zpět vrátit nepomůže, naopak ji zabije. Kanadské, americké ale třeba i švédské soutěže jsou nesestupové. A hráče vychovat jde. Pak slyším, že se nemůžeme srovnávat s Kanadou či Amerikou, že mají mnohonásobně větší hráčskou základnu. Ano, to je jistě pravda. Švédi a Finové až zas tak ale před námi nejsou, Němci či Švýcaři jsou za námi. Pokud máme málo početnou základnu, musíme pracovat na jejím zvětšení. Ale to se aktivitou svazu bezpochyby děje. A ještě k těm počtům mládežnických hráčů.

Ano?
Vezmu příklad z fotbalu, což je největší světový sportovní fenomén, ten se hraje všude. Belgie je jistě spíše jedním z menších fotbalových národů, přesto jsou už dva roky v žebříčku FIFA světovou jedničkou. Před dvanácti až patnácti lety změnili přístup k výchově malých fotbalistů a dnes sbírají ovoce. Stejně tak před víc než deseti lety Američané spustili projekt American Development Model, který si pro své potřeby upravil US Hockey a dnes jsou o prsa druhým nejúspěšnějším týmem na MS do dvaceti let za posledních deset let za Kanadou, se stejnými třemi tituly mistrů světa.

Představiteli svazu byla zmíněna i plánovaná redukce počtu mládežnických akademií, jejichž statut má nyní sedmnáct klubů. Máte indicie, na základě jakých kritérií by o tomto mělo být rozhodováno?
Upřímně řečeno nemám. O úvahách nad snižováním počtu týmů v soutěžích či počtu statusů akademií se dozvídám z médií, než že bych si byl vědom nějaké diskuze uvnitř hokejového hnutí, do které bychom byli přizváni. I když jsme před pár lety nějaké písemné vyjádření k otázkám počtu týmů v dorosteneckých a juniorských soutěžích na výzvu svazu posílali. Možná diskutují členové dotčených komisí na svazu, to je v pořádku.

V nedávném novoročním rozhovoru jste uvedl v reakci na to, že se Motor umístil ve svazovém hodnocení akademií na čtrnáctém místě ze sedmnácti, že jste si vědom toho, že je před Motorem ještě spousta práce, ale že věříte, že jste se přijatými kroky vydali na správnou cestu.
Kritéria pro hodnocení jsou, dle mého správně, cílena především na výchovu hráčů a jejich uplatnění v seniorském hokeji, až méně důležité je umístění týmu v soutěži. Na druhou stranu zbytečně málo důležité jsou studijní výsledky hráčů. Zmiňuji to proto, že, odhaduji, nemám k dispozici statistiku, v profesionálním hokeji najde uplatnění tak deset až patnáct procent hráčů, kteří prošli akademií. Pro ostatní se hokej stane koníčkem a do života si kromě dobrých charakterových vlastností, kterým je sport naučí, musí odnést kvalitní a dokončené středoškolské vzdělání. O parník před námi je v přístupu ke vzdělání a sportu Švédsko, které na svých sportovních respektive hokejových gymnáziích generují skvělé světové hokejisty, zároveň jsou ale školní výsledky důležitější než hokej. Školní rozvrh je přizpůsoben tréninkovému plánu a naopak, takže hráči mají v týdnu možnost dvoufázového tréninku, ale žádnou absenci ve škole. My se jako akademie snažíme fungovat striktně regionálně, na základě čehož jsme i financováni Městem České Budějovice a Jihočeským krajem, kdy se snažíme mít v klubu poměrné množství hráčů z Budějovic a Jihočeského kraje a jen výjimečně hráče z jiného regionu, které cíleně nevyhledáváme. Skautingem dětí a mládežnických hráčů v rámci celé republiky se nezabýváme. Naproti tomu akademie, které jsou hodnoceny v žebříčku nejvýše, zpravidla vybírají hráče z celého trhu.

Opět se dostaly do úvah i povinné kvóty nasazovaných mladých hráčů v seniorském hokeji, od kterých přitom bylo nedávno ustoupeno.
V první řadě si myslím, že by svaz měl dělat práci koncepčně, mít jasné dlouhodobé plány a podle nich se řídit. A ne každý rok přemýšlet, jestli bude změněno to nebo ono. My pak ani v klubech pořádně nevíme, na co se připravujeme. Samozřejmě, nehodnotím poslední měsíce. Jsem u hokeje osmý rok, povinné nasazení mladých hráčů zde už bylo. Podmínky se v průběhu nějakým způsobem nejprve upravovaly, aby nakonec byly zrušeny. A už se o tom zase mluví.

Jak povinné ohrávání mladíků hodnotíte vy?
Nemyslím si, že to bylo přínosné.