03.02.2007, Radek Papáček

Karel Soudek: Každý trenér musí mít chuť na sobě pracovat

Č e s k é B u d ě j o v i c e - Není tomu tak dávno, co v extralize válel za Znojemské Orly. Propocený dres natrvalo odložil do kouta v předloňské sezoně. Nyní se Karel Soudek již naplno věnuje práci s českobudějovickou mládeží. Jako vedoucí sportovního centra mládeže stíhá trénovat i extraligové dorostence. Využili jsme proto možnosti zeptat se jej nejen na současnou situaci hokejového potěru na jihu Čech, ale i na další různé okolnosti ohledně hokejového mládí z pohledu trenérské profese.

Viděl byste v této oblasti nějaké hlavní nedostatky, co by se podle vás dalo především vylepšit?
Vždy se nechá samozřejmě cokoliv vylepšit. Nyní to ale neřešíme, protože je něco zaběhnutého. Budeme se tím však zabývat po sezoně, kdy budeme hledat cesty, co a jak zlepšit, aby situace byla ještě lepší, než je v letošní sezoně.

Mátě například už nějaké konkrétní nápady?
Ještě není vůbec nic jasného, a proto bych ani nechtěl zatím nic vyzrazovat.

Českobudějovičtí junioři i dorostenci patří ve svých soutěžích k absolutní špičce, dal by se přesto najít nějaký klub, ze kterého byste si chtěli vzít v práci s mládeží příklad?
(chvíli přemýšlí) Je skutečně pravda, že když budeme brát v úvahu výsledky, tak jsme v tabulkách nahoře. Já bych ale především rád apeloval na to, aby se vedle komunikace a chování mezi hráči zlepšila třeba i komunikace vůbec s rodiči. Působení rodičů na hráče by také mohlo být jiné, než je tomu doposud. Jinak bych ale neřekl, že by se nějaký klub věnoval mládeži výrazně lépe než my.

V poslední době se objevila možnost spolupráce s finským klubem z Oulu. Mohl byste k tomuto něco říci?
My jsme je u nás prováděli po budějovických sportovištích na fotbal, plavání i atletiku. Oni chtěli od nás zjistit poznatky, které máme a nyní záleží, jestli pro ně budeme dobrými partnery. Pro nás zase bylo užitečné zjistit, jak se v oblasti mládeže pracuje ve Finsku. O tom totiž u nás moc nevíme. Nějaká spolupráce, která by se dala převést i na hokej, by se mi velmi zamlouvala.

Zaměříme-li se na situaci přímo v Čechách, tak ve fotbale existuje projekt zvaný Jihočeský fotbal na podporu práce s mládeží, nevyskytuje se něco obdobného také v hokejovém prostředí?
My se snažíme spolupracovat s různými městy v jihočeském kraji. Tudíž se zaměřujeme výhradně na náš region a moc hráčů odjinud tady nemáme. Chceme-li si do Budějovic pozvat nějakého hráče, může se někdy vyskytnout problém. Kluby se tomu někdy brání a říkají, že pak nemají s kým hrát. Je to pořád o jednání, a o tom, co my jim můžeme nabídnout a poskytnout dále. Na způsobu, jakým budeme s ostatními kluby vycházet do budoucna, by se dalo hodně vylepšit.

Našel by se nějaký talentovaný hráč z kraje, který by v poslední době opustil hranice regionu?
Kluby v regionu pozoruje pan Václav Červený. On má u nás skauting na starosti. Může se však stát, že nějaký hráč, který není tolik vidět odejde pryč, a až pak se začne prosazovat. Konkrétní jméno ale nevím.

Vaše pomyslné sítě se však neomezují pouze na Českou republiku. Po útočníkovi Muršakovi, který zakrátko odešel za moře, přišel na jih Čech další slovinský hráč, kterým byl v létě brankář Petrov. Dají se očekávat nějaké další transfery podobného typu?
Kdyby se objevil nějaký šikovný hráč, tak by jsme jej u nás samozřejmě rádi přivítali. Není to ovšem zase až tak jednoduché. Vzhledem k tomu, že jde o jinou zemi, tak rodiče někdy nemusejí mít potřebnou důvěru. Další problém nastává i v řeči a školní docházce. Nyní v průběhu sezony však v tomto směru nic podobného nepodnikáme.

Lze vůbec najít určitou věkovou hranici, kdy je ještě možné říci, že hráč je do budoucna perspektivní?
Velice složitá otázka, protože hráčský vývoj ovlivňuje strašlivě velká škála věcí. Velmi problémovým obdobím je věk kolem patnácti šestnácti let. Třeba po účasti na tréninku s národním mužstvem může hráčům zůstat jak se říká nos nahoru, nebo se do cesty může postavit i zranění. Pro někoho může být také problémový přechod z domácího prostředí na internát.

Může se stát, že hráč výkonnostně vyroste třeba až okolo dvacátého roku?
Když by někdo v tomto věku takzvaně vylít, tak to může být jedině tréninkovou pílí. Samozřejmě již v těch patnácti letech je vidět, že někdo umí dobře bruslit a dobře čte hru. Ten svůj talent ale právě musí dostatečně rozvinout.

Dal by se označit nějaký výrazný talent, který momentálně roste v Českých Budějovicích?
Určitě. Kdybych měl jmenovat, tak vyřknu pouze jedno jméno, útočníka Romana Horáka, což je ročník 91 a vlastně ve své první regulérní sezoně v dorostu už dnes hraje za juniory. Je to ale i otázka citlivějšího zařazení, aby hráč byl zralý i psychicky.

Nemohou být tyto starty ve vyšších věkových kategoriích přeci jen někdy na škodu?
Samozřejmě že mohou. Už dokonce byli takoví hráči, kteří v patnácti hráli extraligu a pak to nedotáhli tam, kam všichni očekávali.

Našel by se někdo takový, kdo měl v sobě velké předpoklady a pak se jeho talent, jak se říká, zhatil?
Určitě by se někdo takový našel, ale myslím, že je zbytečné někoho jmenovat.

Existuje podle vás nějaká věková hranice, kdy by měl být hráč připraven hrát seniorský hokej?
Záleží na fyzické vyspělosti. Pokud je hráč například v sedmnácti letech dobře fyzicky vybavený, tak si myslím, že může už do seniorského hokeje nahlédnout. Pak ale ještě vyvstává otázka již zmíněné psychické odolnosti, aby to ti kluci zvládli v hlavě a nepřestali na sobě pracovat. To je problém, se kterým se někdy musíme potýkat i tady v Budějovicích.

Je pro mladé hráče přínosnější hrát pravidelně juniorskou extraligu, nebo nastupovat například ve 2. hokejové lize, tedy ve třetí nejvyšší soutěži dospělých?
Těžko říci. Protože ať říkáme co chceme, tak ve třetí nejvyšší soutěži přeci jen hrají dost hráči, kteří jsou pro extraligu dospělých nepoužitelní. Tito hráči tam pak dohrávají svoji hokejovou kariéru a ta chuť pracovat u nich není taková. Když to ti mladí kluci vidí, může se jejich rozlet zpomalit.

Vy jste hrával hokej na té nejvyšší úrovni, ale výjimkou nejsou ani trenéři, kteří na vrcholné úrovni nepůsobili…
Když někdo hrál extraligu, může to pro něj být samozřejmě výhoda. Pro mladé kluky by to měl být zároveň i signál, že ten trenér asi opravdu nemluví žádné hlouposti, nýbrž vychází ze zkušenosti. Někdo sice může mít takové charisma, že ho hráči berou, a někdo se může vztekat, jak chce, a hráči jej brát nebudou. Zaprvé ale každý trenér musí mít chuť na sobě pracovat a nečerpat jen z toho, že kdysi hrával extraligu nebo nějakou jinou soutěž. Nelze něco jen tak malovat na tabuli, ale je třeba bazírovat na maličkostech. Literatury je v tomto směru celkem málo, proto se nechá hodně čerpat z internetu.

Když budeme nyní poněkud konkrétnější, tak vy jste hrával na postu obránce, věnujete tedy obráncům zvýšenou pozornost?
Ne, já se věnuji útočníkům a o obránce se stará můj kolega pan Červený. Při koučování v utkání to máme zrovna tak.

Během utkání působíte na lavičce spíše jako klidný trenér. Je to tak?
Tak to nevím. Pokud všechno běží tak, jak má, a hráči chtějí pracovat pro mužstvo, tak není potřeba se nějak rozčilovat nebo na mužstvo řvát. Když je tomu ale naopak, a ti kluci pro mužstvo pracovat nechtějí, nebo nejdou do určitých fází utkání naplno, tak moc v klidu nezůstávám. Možná, že to tak na povrch může působit, ale uvnitř to trochu bublá.

Hráči většinou mívají své vzory, máte vy nějaký svůj trenérský vzor?
Ne, tak to nemám.

Nakolik vás ovlivňuje fakt, že je vaším svěřencem i váš syn Robin?
Řeknu to jednoduše: Určitě to ani pro jednoho z nás není dobré.

Na závěr ještě dovolte otázku k dorostenecké extralize. U dorostu působíte druhou sezonu, jak by se dala porovnat úroveň letošního ročníku soutěže s tím minulým?
Můj osobní názor je takový, že ten loňský ročník byl kvalitnější. Mám pocit, že hráči ročníku 89 měli všeobecně lepší úroveň, než kteří hrají soutěž nyní. Samozřejmě se ale i v devadesátkách dobří hráči najdou.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů.