12.02.2008, Miroslav Mayer

Z tréninků se vytrácí radost z hokeje, říká Karel Soudek

Karel Soudek (nar. 1963) zakončil svou dlouhou hokejovou kariéru ve Znojmě. Svoji trenérskou kariéru začal v Českých Budějovicích. V současné době trénuje mužstvo extraligového dorostu. Jako hráč toho hodně zažil, jako trenér je na začátku kariéry. Povídali jsme si o trénování a mládežnickém hokeji a o tom, kde dnes tlačí mládežnický hokej bota.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že bude hokej vaše povolání?

To nevím úplně přesně. Když jsem se dostal v patnácti, šestnácti letech do juniorských výběrů, tak jsem měl ještě takové zkreslené představy, že by to mohlo být ono a že bych mohl hokej hrát. Pak až později jsem se objevil v prvním mužstvu Sparty, to bylo v sezoně 1981-82, to jsem si vybojoval místo v základní sestavě a hned ta první sezona byla dobrá. Tak tam někde, možná, jsem přesvědčil sám sebe, že bych mohl ten hokej hrát.

Plánoval jste, na začátku hokejové kariéry, jak dlouho byste chtěl hrát a co budete dělat po skončení hráčské kariéry?

V tomhle věku určitě ne. Po určité době, když jsem poznal, že je to dost náročné a vedle mě končili hráči ve třiceti letech, tak jsem si říkal, kéž bych to do těch třiceti vydržel. Postupem času si člověk na tu zátěž zvykne a pokud zdraví slouží, tak se dá kariéra prodloužit.

Kdy vás napadlo, že byste zůstal dál u hokeje jako trenér?

To bylo někdy v období, kdy jsem začal studovat trenérskou A licenci. Předtím jsem už měl licenci B, ale vážněji jsem o tom začal uvažovat asi tak ve třiceti letech.

Jako hráč jste zažil mnoho trenérů. Je někdo vysloveně váš vzor, nebo jste se snažil vzít si od každého něco?

Každý trenér měl něco. Někdo měl třeba dobrý přístup k hráčům, někdo měl třeba dobrý trénink. Každý trenér k tomu přistupuje tak, aby měl úspěch a to, jaké prostředky k tomu použije, je, dá se říci, vedlejší. Mělo by to být všechno vyrovnané. Trenér, který hráče terorizuje, ten si myslím, že dneska nepochodí, ale za minulého režimu to bylo možné.

Svou dlouhou kariéru jste zakončil ve Znojmě. Jak jste se dostal zrovna k mládeži a v Českých Budějovicích?

Byl jsem šest let ve Znojmě, předtím tři roky tady a ještě předtím šest let mimo republiku a tak jsem se chtěl prostě vrátit domu. Myslím si, že je dobré projít si něco s mládeží. Já jsem o trénování věděl hodně prakticky, jako hráč, ale jako trenér málo. Ta zkušenost je vždycky trochu jiná, myslím si, že je pro každého trenéra dobré, když má zkušenosti s mládeží.

Mládežnický hokej je dnes téměř na pokraji zájmu veřejnosti. Myslíte, že by větší mediální zájem mohl hokeji i samotným mladým hráčům pomoci?

Nevím. Občas se něco i o tom mládežnickém hokeji napíše. Jde o to, jak to přijmou ti kluci. Některým rychle naroste“ hřebínek“ a mají“nosy navrch hlavy.“ Hráči by se měli spíše zajímat o to, co dělají pro to, aby se o nich psalo, než o to, co se o nich píše. Pokud tomu dávají vše v tréninku, tak ať se o nich píše, ale zadarmo to myslím není moc dobré.

Dlouho jste hokej hrál, dnes trénujete a tak můžete dobře porovnávat mládežnický hokej za vašeho mládí a teď. V čem je rozdíl? Proč nám nyní“ ujíždí vlak“?

Myslím si, že není tolik šikovných všestranně pohybově nadaných hráčů. Mnohem více se trénuje než dříve. Taky se to moc brzo rozděluje na hokej, fotbal, tenis atd. Moc brzo se všechno specializuje. Kluci by se měli učit techniku různých sportů, techniku házení, běhání atletiky, gymnastiky. V určité fázi je to začne limitovat a oni jsou málo obratní. Vše se děje ve větší rychlosti a když to technicky nezvládají, tak pak v časovém stresu dělají chyby. Další věcí je, že kluci si ani sami nemohou vybrat, jestli chtějí hrát i jiné sporty. Při dnešní specializaci začínají všechny tréninky stejným ročníkům vždy po škole a tak nejde stihnout být na více místech.

Jaké je vaše trenérská filozofie?

Samozřejmě disciplína, bez té to nejde. V té dřině, jakou ti kluci podstupují, tak aby měli z toho hokeje radost. Nechodit na trénink jako na nějaká dril, ale aby v tom bylo i trochu radosti. Bez toho to totiž nejde. Pokud chybí radost a je jen dřina, tak podle mě nemůže ten hráč dojít daleko. Pokud to není v tréninku, tak si tu radost udělat sám, tím, že někoho pěkně obehraje, udělá nějakou kulišárnu, „vychutná“ si brankáře atd. To se bohužel trochu u mládeže vytrácí, oni nechodí na tréninky s radostí, že si třeba něco vyzkouší, že něco na někoho vymyslí.

Jaký je váš trenérský cíl, čeho byste rád dosáhl, jako trenér?

Nemám žádný konkrétní cíl. Mým cílem je, že když něco dělám, aby to mělo nějaký smysl. Dělat to co nejlépe, aby to klukům pomohlo. Potom, když bude nějaký úspěch, třeba se někdo dostane do národního mužstva, tak bych chtěl mít ten pocit, že jsem se i já třeba na tom podílel.