Váš příběh je vinou brzkého ukončení kariéry velmi poutavý. Není pro vás tabu o něm mluvit?
Vůbec ne. Po sezoně 1980 / 1981 jsem jel na světový šampionát do Švédska, poté jsem se měl zúčastnit i Canada Cupu 1981. Na závěrečném soustředění v Teplicích nám čtrnáct dní před odletem brali krev, přišel za mnou doktor Trefný a sdělil mi, že mám vysoké jaterní testy a že si nevezme na triko, abych jel. Sbalil jsem si pytel, sedl na autobus a odjel zpátky domů. Následovalo roční období, kdy se snažili doktoři tady v Budějovicích něco vyšetřit, dělali mi nerůznější biopsie, po čase to svěřili doktorům v Praze a rok jsem jezdil do Thomayerovy nemocnice. Po zhruba roce, kdy se můj stav nelepšil, mi lékaři doporučili, abych ukončil kariéru.

Co následovalo?
Šel jsem na fakultu, kde mě přijal profesor Kostka, vystudoval jsem trenérství. Začal jsem trénovat děti pražské Slavie, poté jsem působil u juniorů Sparty. No a když těsně před revolucí odešel Jirka Holeček do Japonska, nabídl mi Sláva Lener uvolněné místo na svazu. Zhruba od nějakého roku 1988 jsem působil na svazovém ústředí mládeže, na dva roky jsem práci na ČSLH přerušil a trénoval ve Finsku. Loni na podzim jsem pak na svazu skončil.

Vrátím se ještě k vašemu onemocnění, víte dnes, co přesně vám tehdy bylo?
Údajně jsem přechodil žloutenku typu B. Veškeré příznaky na to ukazovaly, cítil jsem se malátný a fyzická námaha při zápasech tu únavu ještě prohlubovala.

Necítil jste prázdnotu, když jste se o onemocnění dozvěděl a musel jste slibně rozjetou kariéru přerušit?
Přiznám se, že ten můj konec byl takový pozvolný. Já jsem pořád věřil, že ještě budu hrát. Chodil jsem na vyšetření a odběry krve, ale nikdo mi neřekl, že bych musel skončit. To se stalo až po roce a to už jsem se s tím nějakou dobu pomalu smiřoval. Nebyla to pro mě rána z čistého nebe. Zklamání to pro mě bylo, ale na světě jsou rozhodně horší věci než ukončení kariéry.

Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že dnes by třeba onemocnění, kvůli kterému jste musel skončit, bylo léčitelné?
Ne. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Přešel jsem na studium a pak na jinou práci. Bavilo mě to, lítostivý jsem nebyl.

Všiml jste si toho, že řada lidí vůbec netuší, že jste hrál na světovém šampionátu 1981 ve Švédsku, zato si vás pamatuje jako“toho, kdo musel kvůli nemoci ukončit kariéru“?
To je pravda. Ale řeknu upřímně, že si myslím, že mi to může v práci, která mě teď čeká, pomoct. V klubu skončila řada hráčů a jejich jména leckdy zapadla v zapomnění. Ten můj odchod byl jiný, všímám si toho, že lidé ten příběh znají. V obchodním oddělení klubu působím týden, navštívil jsem zatím jen pár firem, ale překvapilo mě, kolik lidí jméno Míšek zná. A přiznám se, že mě vždycky potěší, když si na mě někdo vzpomene, přeci jen to devětadvacet let, co jsem skončil.

Na pozici obchodního manažera klubu jste nastoupil na začátku června. Jak dlouho jste byl v jednání se zástupci klubu?
Dost dlouho. Generální manažer Franta Joun mi zavolal týden poté, co jsem skončil na svazu. Vzal jsem si asi týden na rozmyšlenou a pak jsem mu sdělil, že bych na tohle místo rád nastoupil. Probírali jsme to doma s manželkou a shodli jsme se na tom, že bychom se rádi přiblížili domovu. Měl jsem i nějaké jiné nabídky, ale tahle práce pro mě byla prioritou.

Prahu jste neopouštěl s těžkým srdcem?
Prahu mám rád, ale vždycky mě to táhlo na jih. Máme chalupu u Třeboně, v každou volnou chvíli jsme sem okamžitě jeli. Z tohoto hlediska to rozhodování bylo poměrně jednoduché.

Na sportovním úseku ČSLH jste působil nesmírně dlouho dobu. Nemrzí vás, že jste skončil?
Ten můj konec byl rychlý, nečekaný a přiznám se, že mě mrzel. Ale ve světle toho, že jsem dostal nabídku působit tady v klubu, jsem rád, že jsem tam skončil.

Náplň práce v novém působišti už máte s generální manažerem Františkem Jounem vyjasněnou?
Ano. Přebírám práci po Láďovi Koldovi, který odešel k juniorce. Přesto mi tu nechal veškerou databázi, což je obdivuhodné. Klidně si ji mohl sbalit a odnést s sebou. Mám za úkol oslovení potencionálních partnerů pro zajištění rozpočtu klubu. K tomu mě oslovil pan Blažek s tím, zda bych svoje zkušenosti ze svazu nechtěl využít i v rámci občanského sdružení, kde došlo k určitým změnám. Rád jakýmkoliv způsobem pomůžu, ale prioritou je pro mě byznys a shánění financí.

Nějaká jednání jste už dle vlastních slov absolvoval. Jak složité je přesvědčit firmu k tomu, aby finančně podpořila hokej v Českých Budějovicích?
Mám z většiny jednání dobrý pocit. Doba je pro firmy těžká, ale z téměř všech jednání jsem vycítil snahu pomoct českobudějovickému hokeji. To pro mě bylo nesmírně pozitivní. Bál jsem se toho, že mě majitelé firem budou vyhánět hned ve dveřích, ale to nestalo. Jak říkám, zatím jsem pozitivní a z drtivé většiny jednání mám dobrý pocit.